*

Pokora

-

Ta neznamená,

býti nejmenším.

Ani ve smíru,

žíti se vším.

-

Ta znamená,

znát svoji míru,

a také víru.

-

Úcta

-

Ústa slovem zdobená,

činy, znají svou míru.

Vážená vždy proměna,

jak pravdu volí i hru.

-

Nedorozumění

-

Častý a velký problém,

lidských rovin různých.

Mínění v dobrém, ve zlém,

která ta, má pravdu z nich?

-

Víra

-

Pozvedni oči, rozjasni tvář,

ten bohatý svůj snář.

Ano, ta kniha dovedností,

plná zmaru i plodností.

-

Co přijít má, vždy přichází,

taková jest vůle vyšší.

Toužebně, když něco schází,

nad jiné, to bývá bližší.

*

-

Rovnost

-

Sejdou se konce dva,

jež však k sobě patří.

Levá ruka a pravá,

s jedním tělem bratři.

-

Svornost

-

Sejdou se konce dva,

jež však k sobě patří.

V rozdílu, souhra pravá,

již pak oba spatří.

-

Plodnost

-

Opylení květu v plod,

rostlin téhož druhu.

Nového i zpěvu zrod,

v uzavřeném kruhu.

-

Věrnost

-

Tam, kde je rovnost,

svornost a plodnost,

přebývá i věrnost.

-

-

Výhonek vyrašil nový,

z kořínku v zemi pevného.

I oblékl si závoj snový,

ale nic tak ještě zjevného.

-

A opět rostl, až povstal,

údy rozvinul své a šat.

Stále však, jako by jen spal,

v křoví růže, mu dáno stát.

-

Pak květy svoje rozvíjí,

oslavou něhy a krásy.

Pozor dej, ty i trn kryjí,

bolesti, víry a spásy.

-

-

-

Trhali marně, trhali,

neboť zakořeněn hluboce.

Komu ten, že se odhalí,

ve které básnivé sloce?

-

A komu jen, dá své srdce,

v pokřiku a hluku prázdna?

Pak zbavit se role herce,

z kořene svého, v hloubce dna.

-

Trhali marně, trhali,

téměř utrhli si ruce.

Země, jejich snahy halí,

jak snažili se prudce.

-

Otrhali, co se dalo,

kořínek ale zůstal.

Všeho toho bylo málo,

proto bouři takto ustál.

-

-

Já vždy tmavě modrý šátek,

s bílým ornamentem, s ptáčky.

Omotám si, jda v ten zmatek,

dýchat v něm však žádné hračky.

-

I stužku modrou uvážu,

kolem své hlavy přes čelo.

Podobu tak v masce smažu,

téměř cele, skryté tělo.

-

Bych odlišil se od jiných,

s bílou rouškou, jak nemocných.

Také černě ovázaných,

á la muslim, tak v očích mých.

-

Když již musíme se skrýti,

pamatujme i na módu.

Švadlenky, mějte se k šití,

v tomto jarním čase svodů.

-

-

-

Ve zdravém těle zdravý duch,

zrak, chuť, čich, pohyb i sluch.

Piji svůj horký čaj,

a koláč sladký sněd.

Duše má, jen si hraj,

co, bude na oběd?

-

Tuňák, sýr a rohlík,

také kousek cibule.

I ten pivečka zvyk,

zdravá praví vůle.

-

Prostředek proti stresům?

Kvalitní dvanáctistupňové pivo.

Uvolní, zklidní a obohatí látkami.

I trocha alkoholu, blahodárný má účinek.

♦

♦

Ach, ti klasikové,

již nemohu je číst.

Já obrátil jsem list,

pro básně své, nové.

-

L ... a, l ... a, l ... a

-

Láska sama přichází,

ta nedá se vynutit.

Když hodnoty jí schází,

jen řečí, křečí pnutí.

-

Do - re - mi - fa - sol - la - ti - do,

dobre mi,

fajn,

sóla ti dou.

-

-

A proč?

Viz nadpis.

Ale ten nic nevysvětluje.

Ne.

A proč?

Viz nadpis.

Ale pro co?

Pro to.

A co to je, to to?

No přece to.

Tak, to mě nenapadlo.

A proč?

Viz nadpis.

-

-

Co je to?

Ruka.

Ale čí, mimozemšťan?

Nějaká opice, či jiné zvíře?

Ne, moje.

Cože?

Bože!

Né!

Ale ano.

A proč?

Viz nadpis.

-

-

Dám tobě srdce své,

i ruku vložím v tvou.

Když tvoje mne tak zve,

a nebude-li, jen hrou.

-

Má to ale háček,

jenž do cesty se staví.

Málo společných značek,

hlas nitra takto praví.

-

Klam, jen pouhý prám,

jenž na vodě plave.

V mělčině uvízne sám,

a tak i snahy hravé.

-

Já mnohé hlasy znám,

jejich tóny, ve znění.

Také srdce svoje dám,

v harmonii souznění.

-

-

Utíkej Káčo, utíkej,

honí tě bacil divokej.

A já se čerta nebojím,

dobře se mu vyzbrojím.

-

I dohonil čert tu Káču,

a bacil, po hlavě bacil.

Já pro tu Káču, nepláču,

neboť tak minul svůj cíl.

-

-

-

Hledím jen tak po zemi,

ale co to nevidím.

To snad asi zdá se mi,

spím já ještě, nebo bdím?

-

Malé smítlo tam leží,

v prachu, špíně schoulené.

A rozpoznat jen stěží,

zda pravdivé, či sněné.

-

Shýbnu se pro to smítko,

pozvednu je a zkoumám.

Ale ty, malé šídítko,

oči již otevřené mám.

-

A tolika vidím věcí,

i v tak málu skrytý svět.

Byť, předmět to již tlecí,

podnítil mé vize hned.

-

Vidím tmu i světlo jeho,

mnohé tvary, s úkryty.

Z hlediska pak, pocitu mého,

také pohádkové mýty.

-

-

Kam odlétáš, ty pírko mé,

kde toulá se tvé chmýrko?

Ale, jen si tak hrajeme,

ty věčná moje mýlko.

-

Létám si já tam a zpět,

po zemi či vesmíru.

I za tmy, sedám na květ,

a hledám svoji míru.

-

A pod tíhou tou zemskou,

jež i pírko přitáhne.

Víru spatřím nebeskou,

po níž síla má prahne.

-

Ode dneška platí zákaz vycházení na veřejnost bez krytí úst a nosu respirační rouškou, maskou nebo šátkem.

Po celou dobu pobytu na veřejnosti a v prostorách, kde se shromažďují lidé, se pak předpokládá, že si občan ochranu podrží na obličeji.

To ovšem je prakticky nemožné pro některého člověka, trpícího alergií, projevující se astmatem.

Pokud ten nesnese jakékoliv těsné a dlouhodobější překrytí dýchacích cest tímto způsobem, a projeví se u něj vlivem toho alergie, doprovázená dušnými potížemi, nemůže takto trpící člověk tento zákaz respektovat.

Buďme ohleduplní také k těmto lidem.

-

Ať zvedneme cokoli,

a upustíme-li,

země k sobě si přitáhne.

Jen ten dým nebo peříčko,

větřík v okolí odvane.

-

Také sám, k zemi pad,

cestou tak, již mnohokrát.

Vážíš, přírodní hříčko,

každému i srdíčko.

-

Myšlenka jako kámen,

však probouzí se ránem.

V roli, svěšených ramen,

a po modlení ámen.

-

Pozvedá se a křísí,

proměnou v to peříčko.

Z chmurných svých všech vizí,

i zúrodněné políčko.

-

V mysli jas, svěžest a kvas,

pocit lehkosti i krás.

-

Díky ti, přírodní hříčko.

-

-

-

Mnoho již bylo všeho,

a téměř ničeho nic.

Poznáno toho čeho,

jak načrtnutých skic.

-

Ta mozaika skládaná,

v obraz lidských hranic.

Hra, nikdy nedohrána,

tak krácena v rub a líc.

-

P. Cézanne, Hráči karet, 1892

-

-

Rozum v hrsti

Kam jsi dal rozum?

Mám ho v hrsti.

To, je sice velký um,

ale pěsti mozek nepřelstí.

-

Protivky

"Líná huba, holé neštěstí".

A já raději buším pěstí.

Tak potom "mlčeti nad zlato",

rozumem lépe, takto vzato.

-

Mlýny

"Boží mlýny melou pomalu,

ale jistě".

Zato mlýny lidských svalů,

rychle a čistě.

-

Škola

"Co se v mládí naučíš,

ve stáru jako když najdeš".

Avšak, když jen se tak mučíš,

ve stáru na to zajdeš.

-

Prázdná kapsa

"Bez práce nejsou koláče".

Ty pak koupím u pekaře.

Horší je, když duše pláče,

pro tu kapsu, jež se páře.

-

Srdce a jazyk

"Co na srdci, to na jazyku".

Měl tam ale infarkt.

A tak podle zvyku,

i jazyk smluvní pakt.

-

Požár

"Nehas, co tě nepálí",

a nechali shořet dům.

Ti požárníci ospalí,

co jim chutnal rum.

-

Hrnečku vař

"Lež má krátké nohy",

tak nedojde daleko.

To jistě neví mnohý,

a přeteče mu mléko.

-

-

Co je to ten nápad,

to je to, co dává mat?

I někdy také, snad,

více však, co dává hrát.

-

Kdo hraje, prohraje,

přitom ale zraje.

Byť po dechu lapaje,

odkrývá své taje.

-

Pozadí prozradí,

jak popředí ladí.

Kdo, potom co hradí,

a jak se máme rádi.

-

-

-

Bez nápadu nic,

jen těch sporů víc.

Myšlenky se přou,

která bude hrou.

-

Já, jsem ta pravá,

já, více hravá.

Žádná není tou,

svou vyvolenou.

-

A přece jedna,

o co se jedná?

Ta, bez nápadu,

básničky skladu.

-

Bublinka malá,

jen si tak hrála.

Říkankou danou,

na schovávanou.

-

-

V životě stále na startu,

avšak i s novými výhledy.

I jakou vytáhneme kartu,

tuhnou či tají naše ledy.

-

Vždy, po určité etapě,

přichází etapa nová.

Tak, jak na "karbit" nám kape,

nová myšlenka se chová.

-

Ta váže ideje starší,

ve svůj zkušenější celek.

Ale jak, i v hlavě straší,

k tažné síle své řadí vlek.

-

-

Ani ti nevím,

stále mě něco popohání,

něco chválí a nebo haní.

Ale nikdy se nic nedovím.

-

Ten vnitřní hlas, jeho nutkání,

jak zraje čas a života plod.

Střetem i tříbením všech hodnot,

přízeň či nepřízeň se sklání.

-

Zde pak je ukotven jeho cíl,

jenž nesnází odbourává hráz.

Po cestě své, za poznáním krás,

o nichž vždy tak toužebně snil.

-

Michelangelo, Pieta, 1499

-

-

Vykvetl v trávě kvítek milý,

bohulibý, a jak roztomilý.

Terčík žlutý, paprsky bílé,

v sluneční se zdobí síle.

-

Droboučký a velmi skromný,

také chudobka mu říkají.

Přesto, i dojem ohromný,

když odvahu v zimě získají.

-

Rozkvetl v trávě kvítek milý,

v období tom ještě zimním.

Ve vzdoru svém již velmi čilý,

a v trávníku svůj hraje prim.

-

Sedmikráska chudobka, K.Svolinský

-

Spoutaných marností,

sehraných daností.

Dáti má, dal, nedal,

radost, starost či žal.

-

Rozdává, dostává,

rozmanitá strava.

Otevřená náruč,

a zraněním se uč.

-

Pootevři vrátka svá,

milá, je-li ti výzva.

Naopak nech zavřená,

pádem je-li zapřená.

-

Plná náruč II

-

Opuštěné marnosti,

poutem niterných ctností.

Ty vnější svody a klam,

ten plochý, plovoucí prám.

-

Náruč očistné něhy,

jak oceán bezbřehý.

Neutonout v mělčině,

bezbranně a nečinně.

-

Dílu dát sílu vzdoru,

v jeho vlastním prostoru.

Zařadit tam, kam patří,

nechť dary svoje spatří.

-

William Blake, Svatokupecký papež,

kolem 1825-27.

-

-

Vyrovnanosti,

i bez lítosti.

Jen si tak sedím,

a do okna hledím.

-

Obloha deště,

a co na ní ještě?

Letící ptáci,

pilní vždy v práci.

-

Sedím, přemýšlím,

z čeho jsme vyšli.

Co, komu sdělit,

i s kým se podělit.

-

Slůvko té pravdy,

či, s bohem navždy.

Sedím si tiše,

a píši své klišé.

-

Obloha deště,

a co na ní ještě?

Plující mraky,

před mými zraky.

-

Sedím, přemýšlím,

z čeho my jsme vyšli.

Co a komu dát,

i koho mám rád.

-