Moje architektura

Pach prachu

Tak známý i plný strachu

a pomíjivých znaků,

avšak přesto je tím vším,

co nám dává vůni kvítím.

V proměně své dokonalé,

jak pro oko jen malé,

kde život změn povstává

a jeho pevná soustava.

Ta pak opět v prach se vrací,

ve všech těch vzácných znacích.

By ve vůni pach povstal

i svůdný obsah květ dostal.

__________________________

Snoubenci

Jaké jídlo máš nejraději?

Dobré.

A to jaké?

Zrakem.

Dobře

a dál?

To bych lhal

i čichem a chutí,

hříchem mě nutí

k polknutí.

Tak, co to je,

co tě svádí-to troje?

Tvoje tělo bílé i duše,

podobenství o víle,

v jaké se skví síle

i k předtuše.

A ta vůně,

čich můj stůně

či tvá chuť,

ach, tak mě nenuť.

A jaké jídlo máš nejraději?

Tu, boj smysly mé svádějí,

to záleží na kuchaři,

jak se mu dílo uvaří.

V těchto dvou trans-plošně prorýmovaných, dvouslokových básních je odlišný obsah jejich slok zdůrazněn pro ně specifickou formou. Ta zde proto není jednotná. První sloka básničky o čistotě svým učesaným veršováním vyjadřuje pevnost falešného, moralistního lpění na duševní čistotě, zatímco ta druhá svou určitou kolísavou nejistotou zase touhu po opravdové a upřímné, byť chybující čistotě. Druhá básnička o špíně v první sloce lapidárně vyčleňuje pojem lidské špíny a uvozuje tak druhou sloku, která v pevnější formě rozebírá podmíněnost a relativnost tohoto pojmu.

Čistota

Není jistota, to jen ta,

již hledají lidská pouta,

jejichž typická porota,

pří nečistá i dobrota.

Čím, jak duše rozkvétá,

znakem vším tím nejistá,

tak také při poruše,

snem svým se však netají.

Špína

Není hlína, to jen ta,

již zná lidská vina

a její klícka,

co kam patří

oko i spatří.

Lpění na znění,

jak se kdo přizná,

svého má pro klam,

čeho kde význam

či jde spíš o tlak,

co se dnem stlouklo.

U lékaře a kněze

100 kg živé váhy,

tak, to už je moc.

Nabízím vám pomoc,

jeli vám život drahý,

brzy to s vámi sekne.

To se vám snadno řekne,

ale jak na ten tlak,

dieta, zní ta věta?

Chtělo by to provzdušnit.

Jak, zhluboka dýchat?

To ne, oduševnit,

do duše se vmíchat,

modlit a ducha volit.

Nedej své

Hledáš-li inspiraci

pro další práci,

hledej sil tam,

kam se srdcem vrací.

Kde nejsi zdrcen

přednesy falší.

Letem světem

Ví někdo víc, než ten něco?

Ne, kdo je to, i snivý nic.

Kdeco pletou, pravdou přesto,

tak jdou cestou si střetem vstříc.

Tolika věcí

Vše je to jen tak nějak, jako tlak

nebo znak, jenž rozplyne se v oblak.

Zmizí-li z očí, mizí i v mysli,

je-li na cizím tlaku závislý.

Tolika přesto věcí a svědci,

také vědci, měřící své z klecí.

Co vzniká dnem po dni, zrakem, sní snem,

v petici o znaku vytouženém.

Křivý patník

Stály, v pravidelném odstupu,

vzorně, podél komunikace.

Rovně, v zranitelném postupu,

znaly roli mezníků v poli.

Jeden z nich, jak unikát, zrádce

se vymykal tím, že křivý byl.

Zvykal si tak unikat z práce,

z dáli i zřivý model zvolil.

Za ním pak dáno ještě vzniku,

takto dalším křivým patníkům.

Pro pozornost v cestě ze zvyku,

vzhledem k snazším, čtivým trikům.

Ty v zástup tam srovnány byly,

pro vzornost a pořádek dbalý.

By v masu, ne k hrám se tu kryly,

jako obranný řádek stálý.

Co to

Co tvou hlavou míří,

plíží se jak kanonýři,

kteří se tak na dno šíří

a měří s dravou zvěří?

Co tvou hlavou víří,

proti zemské tíži,

krotí ženské v kříži,

o to výš však vzhlíží?

Co život dal a dává,

zrakem tvým vždy přívod,

zadává sval, vývod,

pak s vrakem svým i svod.

Léčitelem

Jen tak lehce

se změnit v letce,

odpoutat od tíže země.

Znít na chvíli hlasem světce,

pohladit i rány jemně.

Ne, však s jasem vědce,

co tak léčit umí

svými výzkumy,

doktorem ran

dle norem hran.

Ve světle snění toho jmění,

léčitelem v souznění.

Pro milou

Opozdilou cestou, co zbylo

z toho sněného mýtu přesto,

v sítu času mírou zpětnou,

tvou dobou, z jasu směnného?

Dotek změn i to, co se skrylo

jen v koutek, s touhou vzletnou,

silou snění ve znění dohrou,

s tou svou zbylou, jako jmění.

---------------------------------

V sebeklamu

Zdárně nikdo neunikne,

v boji svém sám proti sobě.

Může se strojit,

s kýmkoli spojit

či láskou hojit,

tvořit a měnit,

bořit i členit,

avšak marně.

Bez výztuže svým se volí

a maskou tou klam vynikne,

jak se v kroji kroutí zlobě.

-----------------------------

Naše řeč, mysl, city

Naše řeč

Mluvíme v úrovni slovní,

kde den po dni

se rovná pod ni.

Mysl

Myslíme, ne však si rovní,

jeden v ohni

či zrovna vodní.

City

Cítíme, jak jsme i hodní,

sen změn o ní,

skrovná se hodí.

---------------------------

Tam, ve lsti šumu

Co ti víří hlavou právě,

v mysli tlakem, věstí správně?

Kam to míří svými čísly,

v umu jakém jsi závislý?

Síto třídí, vstřícné čistí,

své si řídí, strunu jistí.

Více ne ve chvíli dané,

tvé i sílí, při tom zvané.

Básnivá duše

Co ta sama zná, ví, zmůže,

za chaosu sen vnadných slov.

Vázaná jen na výztuže,

na svou osu a nad ní krov.

Hledá se i vzletná slova,

vkládá znak do souhry větné.

Předá své, ta zpětná smlouva,

padá tak, jak dohry přetne.

Venušino dílko

To světýlko v kopci u lesa,

co tam i malý hotel stojí.

V noci nad obcí si tu plesá,

z dáli, podél polí se strojí.

Svitem bodu, s paprskem kolem,

jako ta nebeská Venuše.

Mýtem zrodu, vždy brzké vzdorem,

jak to i městská směna zmůže.

V tom místě se jen jedno třpytí,

s poselstvím přísným do daleka.

Tmou čisté, bledou září bytí,

kouzlem svým jistým nepoleká.

Jeho věci

Člověk snívá, obklopen tím,

jež mu vydá pocit libý.

Soutěž: prosit, smí dát a smím,

oloupen i pro vděk sliby.

Hledá se dary souznění

a tvoří pády s drohrami.

Noří své klady do snění

i zvedá sváry souhrami.

Znělá z těla

Za okamžik,

jenž k mrknutí

též zrak nutí,

zas oka mžik.

Co se slyší,

ucho sluchem,

to vše vzduchem

průchod liší.

Pravidelný

nádech-výdech

i vzdech v lidech,

praví sdělný.

Co k polknutí,

to donutí

svou hrou chutí

k prohnutí.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura