-

Pach prachu

-

Tak známý i plný strachu

a pomíjivých znaků,

avšak přesto je tím vším,

co nám dává vůni kvítím.

-

V proměně své dokonalé,

jak pro oko jen malé,

kde život změn povstává

a jeho pevná soustava.

-

Ta pak opět v prach se vrací,

ve všech těch vzácných znacích.

By ve vůni pach povstal

i svůdný obsah květ dostal.

__________________________

-

Snoubenci

-

Jaké jídlo máš nejraději?

-

Dobré.

A to jaké?

Zrakem.

Dobře

a dál?

To bych lhal

i čichem a chutí,

hříchem mě nutí

k polknutí.

Tak, co to je,

co tě svádí-to troje?

Tvoje tělo bílé i duše,

podobenství o víle,

v jaké se skví síle

i k předtuše.

A ta vůně,

čich můj stůně

či tvá chuť,

ach, tak mě nenuť.

-

A jaké jídlo máš nejraději?

-

Tu, boj smysly mé svádějí,

to záleží na kuchaři,

jak se mu dílo uvaří.

-

V těchto dvou trans-plošně prorýmovaných, dvouslokových básních je odlišný obsah jejich slok zdůrazněn pro ně specifickou formou. Ta zde proto není jednotná. První sloka básničky o čistotě svým učesaným veršováním vyjadřuje pevnost falešného, moralistního lpění na duševní čistotě, zatímco ta druhá svou určitou kolísavou nejistotou zase touhu po opravdové a upřímné, byť chybující čistotě. Druhá básnička o špíně v první sloce lapidárně vyčleňuje pojem lidské špíny a uvozuje tak druhou sloku, která v pevnější formě rozebírá podmíněnost a relativnost tohoto pojmu.

-

Čistota

-

Není jistota, to jen ta,

již hledají lidská pouta,

jejichž typická porota,

pří nečistá i dobrota.

-

Čím, jak duše rozkvétá,

znakem vším tím nejistá,

tak také při poruše,

snem svým se však netají.

-

Špína

-

Není hlína, to jen ta,

již zná lidská vina

a její klícka,

co kam patří

oko i spatří.

-

Lpění na znění,

jak se kdo přizná,

svého má pro klam,

čeho kde význam

či jde spíš o tlak,

co se dnem stlouklo.

-

-

U lékaře a kněze

-

100 kg živé váhy,

tak, to už je moc.

Nabízím vám pomoc,

jeli vám život drahý,

brzy to s vámi sekne.

To se vám snadno řekne,

ale jak na ten tlak,

dieta, zní ta věta?

-

Chtělo by to provzdušnit.

Jak, zhluboka dýchat?

To ne, oduševnit,

do duše se vmíchat,

modlit a ducha volit.

-

Nedej své

-

Hledáš-li inspiraci

pro další práci,

hledej sil tam,

kam se srdcem vrací.

Kde nejsi zdrcen

přednesy falší.

-

Letem světem

-

Ví někdo víc, než ten něco?

Ne, kdo je to, i snivý nic.

Kdeco pletou, pravdou přesto,

tak jdou cestou si střetem vstříc.

-

-

Spory

-

Básní se zasnít i mýt,

ze stínů osvobodit.

Odít svou vinu vlastní,

v jistou vidinu činů.

-

Básní se zasnít i bít,

pří stínu vyprovodit.

Vyvodit vinu vlastní,

odít příčinu splínu.

-

Leden

-

Vzhledem

ke lstem

a všedním

vědním

zvěstem:

-

S deštěm,

bez sněhu

a ledu ještě.

-

Se sněhem,

ve vzhledu

i s ledem.

-

A to teplo,

príma

zima

mráz,

zas

se vpletlo.

-

Sníh,

jenž

se mění

v déšť,

též

pych

z nich

lední.

-

-

Tolika věcí

-

Vše je to jen tak nějak, jako tlak

nebo znak, jenž rozplyne se v oblak.

Zmizí-li z očí, mizí i v mysli,

je-li na cizím tlaku závislý.

-

Tolika přesto věcí a svědci,

také vědci, měřící své z klecí.

Co vzniká dnem po dni, zrakem, sní snem,

v petici o znaku vytouženém.

-

Křivý patník

-

Stály, v pravidelném odstupu,

vzorně, podél komunikace.

Rovně, v zranitelném postupu,

znaly roli mezníků v poli.

-

Jeden z nich, jak unikát, zrádce

se vymykal tím, že křivý byl.

Zvykal si tak unikat z práce,

z dáli i zřivý model zvolil.

-

Za ním pak dáno ještě vzniku,

takto dalším křivým patníkům.

Pro pozornost v cestě ze zvyku,

vzhledem k snazším, čtivým trikům.

-

Ty v zástup tam srovnány byly,

pro vzornost a pořádek dbalý.

By v masu, ne k hrám se tu kryly,

jako obranný řádek stálý.

-

-

Co to

-

Co tvou hlavou míří,

plíží se jak kanonýři,

kteří se tak na dno šíří

a měří s dravou zvěří?

-

Co tvou hlavou víří,

proti zemské tíži,

krotí ženské v kříži,

o to výš však vzhlíží?

-

Co život dal a dává,

zrakem tvým vždy přívod,

zadává sval, vývod,

pak s vrakem svým i svod.

-

Léčitelem

-

Jen tak lehce

se změnit v letce,

odpoutat od tíže země.

Znít na chvíli hlasem světce,

pohladit i rány jemně.

-

Ne, však s jasem vědce,

co tak léčit umí

svými výzkumy,

doktorem ran

dle norem hran.

-

Ve světle snění toho jmění,

léčitelem v souznění.

-

-

Pro milou

-

Opozdilou cestou, co zbylo

z toho sněného mýtu přesto,

v sítu času mírou zpětnou,

tvou dobou, z jasu směnného?

-

Dotek změn i to, co se skrylo

jen v koutek, s touhou vzletnou,

silou snění ve znění dohrou,

s tou svou zbylou, jako jmění.

---------------------------------

V sebeklamu

-

Zdárně nikdo neunikne,

v boji svém sám proti sobě.

-

Může se strojit,

s kýmkoli spojit

či láskou hojit,

tvořit a měnit,

bořit i členit,

avšak marně.

-

Bez výztuže svým se volí

a maskou tou klam vynikne,

jak se v kroji kroutí zlobě.

-----------------------------

Naše řeč, mysl, city

-

Naše řeč

-

Mluvíme v úrovni slovní,

kde den po dni

se rovná pod ni.

-

Mysl

-

Myslíme, ne však si rovní,

jeden v ohni

či zrovna vodní.

-

City

-

Cítíme, jak jsme i hodní,

sen změn o ní,

skrovná se hodí.

---------------------------

Tam, ve lsti šumu

-

Co ti víří hlavou právě,

v mysli tlakem, věstí správně?

Kam to míří svými čísly,

v umu jakém jsi závislý?

-

Síto třídí, vstřícné čistí,

své si řídí, strunu jistí.

Více ne ve chvíli dané,

tvé i sílí, při tom zvané.

-

-

Básnivá duše

-

Co ta sama zná, ví, zmůže,

za chaosu sen vnadných slov.

Vázaná jen na výztuže,

na svou osu a nad ní krov.

-

Hledá se i vzletná slova,

vkládá znak do souhry větné.

Předá své, ta zpětná smlouva,

padá tak, jak dohry přetne.

-

Venušino dílko

-

To světýlko v kopci u lesa,

co tam i malý hotel stojí.

V noci nad obcí si tu plesá,

z dáli, podél polí se strojí.

-

Svitem bodu, s paprskem kolem,

jako ta nebeská Venuše.

Mýtem zrodu, vždy brzké vzdorem,

jak to i městská směna zmůže.

-

V tom místě se jen jedno třpytí,

s poselstvím přísným do daleka.

Tmou čisté, bledou září bytí,

kouzlem svým jistým nepoleká.

-

-

Jeho věci

-

Člověk snívá, obklopen tím,

jež mu vydá pocit libý.

-

Soutěž: prosit, smí dát a smím,

oloupen i pro vděk sliby.

-

Hledá se dary souznění

a tvoří pády s drohrami.

-

Noří své klady do snění

i zvedá sváry souhrami.

-

Znělá z těla

-

Za okamžik,

jenž k mrknutí

též zrak nutí,

zas oka mžik.

-

Co se slyší,

ucho sluchem,

to vše vzduchem

průchod liší.

-

Pravidelný

nádech-výdech

i vzdech v lidech,

praví sdělný.

-

Co k polknutí,

to donutí

svou hrou chutí

k prohnutí.

-

-

Sníh se sype a mírný mráz

jej brání, by hned neroztál.

Zimní jen to již milý ráz,

kdy podzim svůj sled nedostal.

-

Klidné ráno, vločky řídnou

a pak opět v letu houstnou,

jako hračky rolí střídmou,

ve střetu tak i s radostnou.

-

Krajina své bíle halí,

však sněžení zas ustává.

Mění se též dění z dáli

a slunce důraz udává.

-

-