-

Duši svírá neklid, strach,

nejistota, skrytý hřích.

Světlem žíti, ne tak v tmách,

s úsměvem též ve skráních.

-

Avšak mají jen svůj čas,

než se sebou nasytí.

Jak temnota, tak i jas,

v protikladném soužití.

-

Jedno k druhému volá,

stavem svým a potřebou.

Podáním shora, zdola,

řízením být samo sebou.

-

Duše vzdorem v úzkosti,

napadená bezmocí.

Opřená pak o ctnosti,

silami, ku pomoci.

-

Také bdělost pomíjí,

poklesá a ztrácí se.

Z toho nectnosti tyjí,

na slabostech závislé.

-

Světlo, temno, v pravomoc,

si uvolňují místo.

Podobně, jak den a noc,

i váhu mají jistou.

-

-

-

A krom toho,

co jsi dostal,

z čeho povstal,

v čem i ostal,

žít pro koho.

-

S kým se setkat,

komu vykat,

nebo tykat,

či přivykat.

-

Jdeš svým zněním,

vlastní cestou,

ale přesto,

měníš gesto,

i sebe s ním.

-

Hledáš, tápeš,

nenacházíš,

avšak vzcházíš,

více chápeš.

-

-

-

Co vše osudem,

to také darem.

Naším útvarem,

pýchou i studem.

-

Za co trestáni,

k tomu vedeni.

Děj každodenní,

tlak bezustání.

-

Akce, reakce,

podnět a výkon.

Života běh, skon,

stálý poradce.

-

Tvář v řádu vyšším,

a ne náhodou,

I nikde shodou,

svou vlastní skrýší.

-

Kdo takto řídí,

nad námi pánem.

Tvořivým ámen,

stopy roztřídí.

----------------

-

Co víme?

-

Nic,

jen to málo.

Víc,

něco se zdálo.

Mnoho,

ještě více toho.

I nejvíc,

nakonec nevíme nic.

-

(věnováno Sokratovi)

(kresba: Slovník antické kultury,

Nakladatelství Svoboda,

Praha 1974)

-

Živá voda

-

To je ta, co život dává,

plodem, tělem, pak i duší.

Kdy vodním tokem se stává,

s opěrnou, pevnou výztuží.

-

Od zurčivého pramene,

jen bublavého potůčku.

Ve hře skákavé, proměnné,

přidává si krok ke krůčku.

-

Rozrůstá se a mohutní,

posilou svými přítoky.

Také pomocníci nutní,

zde ochranou před útoky.

-

A potom v řeku vyústí,

ve splavnější, mírnější proud.

Živá voda neopustí,

nestanoví-li boží soud.

-

Hlas

-

Mluví do větru,

volá do dáli.

Slyšet z povzdálí,

tichounce větu.

-

Kdo, že to volá,

slyšet jen málo.

Snad se to zdálo,

shora, ne zdola.

-

Hlas i utichá,

jak vítr sílí.

Skučí a kvílí,

jeho pleticha.

-

Avšak neztrácí,

se tu ve větru.

Pro vzdoru větu,

stále se vrací.

-

Jakou to větu,

jeké, že slovo?

Opět nanovo,

s větrem do střetu?

-

Toť života vzdech,

darem i úděl.

Co bolí tě, sděl,

pro čerstvý nádech.

-

A dál?

-

Třeba tak:

-

Otevři zrak,

napni jak prak.

-

I uchem slyš,

víc se dovíš.

-

A hmat je chvat,

dál chce tě zvát.

-

Pak myšlenka,

hra přetenká.

-

Stavem duše,

jednoduše.

-

Slovo slabé,

jen ochablé.

-

Nebo silné,

neomylné.

-

Krátce, stručně,

a souzvučně.

-

Či též dlouze,

vždy stav z nouze.

-

Také víra,

všehomíra.

-

-

Staronová

-

Vše děje se, jak má,

pohybem vývoje.

Proč tak, věc neznámá,

každý hájí svoje.

-

Z bodu "á", k bodu "bé",

postup tímto směrem.

Pokynem vždy z nebe,

souzněním s vesmírem.

-

Něco se i vrací,

znakem propojení.

Nové neobrací,

jen vyznění mění.

-

Vzájemně se sytí,

vstřícnými podněty.

Také jiskru vznítí,

cílené dolety.

-

Ve větru

-

Lehký vánek pohladí,

něhou vlahých doteků.

I připomíná mládí,

času plynoucí řeku.

-

Silný vítr doráží,

naléhavou potřebou.

neodbytný v kuráži,

co může, nese s sebou.

-

S větrem také o závod,

či vzdorem proti němu.

Unášen, jak v proudu vod,

či v souboji o změnu.

-

Vane i všemi směry,

mírně, prudce, v poryvech.

Ustát jej bez opěry,

bere sílu, mnohdy dech.

-

A odkud vítr fouká,

dobře se též rozhlížet.

Co vše, padne do oka,

rozcestím, kudy jít vpřed.

-

-

Vloni:

Únor vodný,

pole plodný.

-

Letos:

Únor bílý,

pole sílí.

-

Zimní čas,

velí zas.

Síly mráz,

bílých krás.

-

Sluneční,

i noční.

-

Návěje,

krůpěje.

Ke vzniku,

krápníků.

-

Sněhu kraj,

ledu ráj.

Brzy však,

jarní tlak.

-

Sníh a led,

na pohled.

Slunovrat,

zimy pád.

-

-

-

Hluboce se klaním, Mistře,

před Vaším velkým uměním.

Vždyť Vy, překonal jste bystře,

dobu svou i její znění.

-

Duchem pak svým nesmrtelným,

vryl se i do lidských duší.

Mistrovstvím křehkým, bytelným,

ještě větším, než kdo tuší.

-

Umění kam se dostalo,

propadlo malosti, bludům.

A co jen to všechno stálo,

kde, že je ten obytný dům?

-

Vývoj snad dospěl na scestí,

netřeba mnoho uměti.

Kdekdo si tu cestu klestí,

v klamu, vychovává děti.

-

V hluboké úctě před Vámi,

ze století dvacet jedna.

Vzdoruji tomu, co mámí,

doba kultury dnes bědná.

-

Neumění za umění,

i podvod jako hodnota.

Tak nám vývoj časy mění,

a protivenstvím zamotá.

-

(upravená báseň ze 17.7.2016)

Rembrandtova matka

otec

se Saskií

-

Vše, takovou záhadou,

nač jen člověk pomyslí.

Byť si napíná smysly,

podveden jejich vadou.

-

I sám sobě přehradou,

regulací průtoku.

Ve hmatu, sluchu, oku,

jakoby vlastní zradou.

-

Vždyť těch záhad součástí,

bez nadhledu, odstupu.

Kde zanechává stopu,

pomíjivou účastí.

-

Není dáno rozumět,

jen něco málo poznat.

Za tím málem vždy i stát,

záhady nazvat umět.

-

-

-

Co se to tu jenom stalo,

prase kozu potrkalo?

Ale kdeže, paní mámo,

koza potrkala prase!

Ale co to plácám,

toho mýho od práce.

------------------------

Vepřík nedostal nažrat

a v zuřivosti rozbil chlívek.

Kdo pak utek, ten byl rád,

ani z kozího chlívku mek.

-

Co se to tam jenom stalo,

prase kozu potrkalo?

Ale kdepak,

to by bylo málo,

koza toho mýho,

učila rogalo!

-

Dvorek se pak vyprázdnil

a prase běhá v zahradě.

Tam, naběhalo kolik mil,

v té oplocené ohradě.

-

A honí se tam s kozou,

zatímco muž už za plotem.

Že prý na ně půjde s kosou,

celý promočený potem.

-

Já se jich tak nebála

a vběhla na ně s koštětem.

Praseti žrádla hrnec dala,

k veselí i zábavě dětem.

-

Koza se pak v klidu pásla

a můj šel spravit chlívek.

I slepici naděje zhasla,

k čemuž stačil ostrý sek.

-

Sťala jsem jí hlavu

a běhala dál po dvorku.

V takto kuriózním stavu,

že by kvůli léta horku?

-

Čili další ródeo,

k veselí děcek.

Volám na ně, nechte teho,

střílení třešních pecek.

-

(16.1.2018, upraveno)

Moravský selský dvůr, B.Havránek, 19.století

-

-

Neodvracet svoji tvář,

i šeptat v polohlasu.

V očích vtip, více jasu,

nemyslit na svatozář.

-

Sama sebe si přidat,

zařadit v pořadníku.

Pocitem práva vzniku,

a takto se i vydat.

-

Naslouchat, vidět, třídit,

co ku potřebě dané.

Oddělit svody zrádné,

pokoře se podřídit.

-

Být a zůstat sám sebou,

věren pravdě v duši své.

Vždyť ta, se sama ozve,

vlastní cestou jít s dobou.

-

Návrh na dostavbu Staroměstského náměstí v Praze.

-

-

Nesoustředěná

-

Útržky i jako střípky,

skla rozbitého poháru.

Kalichu hořkosti svárů,

v ostří, nekrytém polibky.

-

Vracejí se, také bodnou,

vždy v nahodilém pořádku.

Prosetou jen tvoří zkratku,

vzpomínkou tou, ne však shodnou.

-

Co ve sváru, být též mělo,

jež vrací se zpět pamětí.

Což vyvolává vzápětí,

i to, nač se zapomnělo.

-

Nyní prší, zítra slunce,

v zimě sněží či tuhý mráz.

Pak teplo, zima, zas a zas,

počasí si podá ruce.

-

Chroupu česnek

-

Pálí v ústech, dává vzpruhu,

pro vnitřní těla výztuhu.

Zapíjím jej černým čajem,

přemýšlím i, oč mít zájem.

-

Myšlenky se honí hlavou,

vrhám sítě na tu pravou.

Ty však plavou, unikají,

jak nerady si zvykají.

-

A hle, střípky

-

Kdo radí i zradí,

neboť přeje jinak.

Těžko se dva sladí,

v jediný jen příznak.

-

Štěstím byl celý bez sebe,

neštěstím sám sebou.

V záři viděl modré nebe,

jež mu bylo kletbou.

-

Mýliti se je lidské,

ale spíše nelidské.

-

Chroupu česnek a piji čaj,

i přemýšlím si, co je ráj.

Nejspíš snad jen tyto chvíle,

pohodou svou takto milé.

-

-

Nový, snový, možná, snad,

uchopit jej, dát mu řád.

Zasvítí jak paprsek,

či zazní tenký hlásek.

-

I rozplyne se záhy,

slabostí své odvahy.

Ač uchopí jej srdce,

a rozum jako rádce.

-

Cit, jemuž se tak svítí,

tiší hru vlnobití.

Hledají se v pořádku,

v básnivě psaném řádku.

-

Nápad nový, možná, snad,

jak báseň o básni psát.

Verše citu, rozumu,

bez rušivého šumu.

-

-