Pranostiky již téměř neplatí a počasí si dělá, co se mu zlíbí. 

-

ZIMA

-

Kdypak to tady nasněžilo?

Před čtrnácti dny a roztálo.

V zimě se přece jinak žilo...,

na silvestra kytky kvetou, no to je ale haló!

-

JARO

-

S oteplením se střídá zima,

občas i skoro mráz.

Ještě v červnu samá rýma,

jaké to jen zvraty naráz.

-

LÉTO

-

Trošku, že se ohřejem,

a náhle bác, extrémní vedra!

Co, že my si ve zmatku přejem,

aby příroda byla moudrá?

-

PODZIM

-

Po chladném a horkém létě,

přichází jakési zklidnění.

Pravdy tu však v žádné větě,

počasí i zde se náhle mění.

-

ZIMA

-

Na horách sejou hrách,

ale kdepak, ty sněhem zaváté.

Vždy jinak překročený práh,

jak jen ta příroda nás mate.

-

Napsáno 28.10.2016.

Josef Lada, Zima, 1949.

Již i malé děti si hrají na dospělé a často je napodobují. Holčičky si hrají na maminky a vozí malé kočárky s panenkami, kluci na motoristy a zaujme je i malý domek. Při budování dětských hřišť si zase dospělí hrají na děti, snaží se je co nejlépe pochopit a vžít se do jejich světa her.

-

Byl jeden malý domeček,

v něm lavička a stoleček,

na zemi pak kobereček.

-

Měl dvířka a tři okénka,

ve štítku také čtyřlístek.

Uvnitř barevná prkénka,

 veselá, ne pro dětský vztek.

-

Ten jetelíčku symbol štěstí,

i dětem tady pro radost.

Aby hry své mohly vésti,

 kdo domácí tu a kdo host.

-

Před domečkem ohrádka,

jako malá zahrádka.

Pohádka jen sice krátká,

dalším ale otevírá vrátka.

-

Známé a pravdivé přísloví. Co se nám nedaří a nemůžeme dokázat večer,

neboť naše hlava je unavená a zatížená, to často s lehkostí rozlouskneme a řešíme odpočati ráno.

-

I někdy sedá na nás "noční můra",

a v hlavě se rojí vidiny.

Avšak bývá to i léčebná kúra,

kdy stáváme se hrdiny.

-

Po duševní očistě,

ranní přicházívá úleva.

Myšlenky jsou opět jisté,

bez útoků zprava, zleva.

-

Ráno odlehčené z večera,

otevírá cesty nové.

Již pravdou není, co bylo včera,

a pryč jsou vize snové.

-

Vše je náhle jasnější,

a kroky naše pevnější.

Méně již tak vlivy vnější,

i srdce jizvy konejší.

-

Práce se nám lépe daří,

a citu svítí více rozum.

Pak večer z toho něco zmaří,

...takto tvoří lidský um.

-

Ráno moudřejší je večera,

ta posila naše a opěra.

-

Francisco Goya, Spánek rozumu plodí nestvůry,

Caprichos č.43, 1799.

-

Sám jsem ve zpustošeném zámku a měřičskými potřebami, kde se bourají příčky a špatné zdivo, vyměňují dveře, okna a veškeré instalace. Všude jen spoušť, uřezané trubky a pavoučí sítě. Také díry ve stropech i nějaký ten vybouraný strop. Budova je velká, avšak nyní velmi žalostná a tajuplná.

Náhle odkudsi rána a podivný šramot. To jen spadlo něco ze stropu nebo propadlo komínem. Z 2. do 1.patra nepochopitelně protahuje průvan. Vyběhnu nahoru a co nevidím: provizorní zakrytí jednoho vybouraného okna vypadlo a dírou nepříjemně profukuje. Na veliké úplně tmavé půdě cosi naříkavě skučí. To jen vítr ve skulinách střechy. 

Avšak také bouchly dveře dole, které jsem za sebou zamknul. To je již horší. A také někdo jde po schodech nahoru. Že by přece jen nějaký ten duch bývalého pána zámku, který se přestal převalovat v hrobě z té hrůzy, která postihla jeho panské sídlo? Volám shůry dolů: je tu někdo? Nikdo se neozval, protože dotyčný byl asi také postrašen, že slyší hlas v zámku, který vůbec nečekal.

Vysvětlení bylo ale naštěstí uklidňujcí: to jen přišli pracovníci pokračovat ve výměně oken.

-  

Návrh nového průčelí zámku ve Stárkově:

Stávající půdorys 1.NP:

S kótami:

Půdorys 2.NP:

Do té velké síně jezdili někteří zámečtí páni po schodech na koni. Nyní je tam el.výtah, ovšem již nefunkční a musí být také vyměněn.

-

Není tomu vždy tak, že se v mrazivé zimě chodíme ohřát do vytopených místností domů. Já se nyní chodím ohřát z promrzlých interiérů zámku, kde se pracuje na jejich obnově a nefunguje tady prakticky nic (kromě přivedené elektřiny dole u vstupu do budovy), ven před zámek. Zaměřování interiérů laserovým dálkoměrem, práce na zákresech do plánů a kontakt rukou s promrzlým zdivem a jinými předměty, při teplotě až -5°C, je po několika hodinách pro ruce i dosti nepříjemně citelné. A tak se chodím trošku zahřát před zámek, když je venku nad nulou. 

Plán zámku ve Stárkově (na Broumovsku) z roku 1928 (půdorys II.patra a severní průčelí), kdy jej přestavovali již jeho noví majitelé, bratři Pejskarové z Police nad Metují. Ti zámek koupili od původních  majitelů, šlechtické rodiny Keisersteinů. Postaven byl již v první polovině 16.století.

Původně měl v přízemí a v prvním patře tři výklenky, které byly zazděny a nahrazeny okny. Budova tak ztratila svoji výjimečnost a upadla do nezajímavého architektonického průměru (vyobrazení z r.1750).

Po vyvlastnění byl zámek v 50.letech přestavěn na místní národní výbor a dále pak na domov důchodců. Poslední ranou pro tuto památku byl po restituci, kdy jej získali zpět Pejskarovi, její pronájem k podnikatelskému velko-chovu papoušků (od roku 2003). Asi po 12 letech jej koupili noví majitelé, kteří tuto památku a celý zámecký areál obnovují.

Nyní vznikají návrhy na novou architekturu budovy, i s částečným návratem výklenků v průčelí, a na její nové využití.

-

A tak, když tepleji již bývá venku,

uvnitř stále sídlí mráz.

Ten zámek měl již na kahánku,

a nyní jen ztěžka vzkvétá zas.

-

-

I panelák všední prostý,

učinit může zadosti.

Nemusí být vždy k zlosti,

kolik sám pojme hostí.

-

Hranatý a plný oken,

s pásovými balkóny.

Stačí tu jen mrknout okem,

to nejsou staveb ikony.

-

Avšak v úpravě a míře jisté,

se může stát i vhodným.

Ano přece, zajisté,

příbytkem i hodným.

-

Záleží hlavně na počtu

a přiměřeném prostředí.

Na správném také výpočtu,

kde stromy domy ředí.

-

Prostý náprav násilných,

přídavných a barevných.

Zásahů těch často mylných,

umělecky levných.

-

I domy ve stylu jednoduchém,

živými se spojí mosty.

Na sídlišti slepém, hluchém,

kde člověk toho mívá dosti.

-

Marně si lámeme hlavu tímto "problémem", neboť jsme v zajetí sama sebe. To znamená ve své fyzické a tím pádem také duševní konečnosti. Naše schopnosti jsou ve "skořápce" tělesné schránky. Proto nemůžeme pochopit něco, co nemá konce. Je to otázka myšlení a zařazení v systému. Věda tento problém nemůže rozluštit, neboť je produktem také lidského myšlení. Ta může zkoumat a popisovat jen jevy viditelné nebo dohledatelné. Může detekovat existenci hmoty do určité hranice mikroskopických možností techniky a taktéž do určitých dimenzí makroprostoru vesmíru. Odpovědi na tyto ozázky jistě existují, ovšem v rámci jiného myšlení, jako je myšlení člověka.

Pakliže existuje naše bariéra pochopit vše, co kolem sebe pozorujeme, vnímáme, chápeme nebo již nemůžeme pochopit, je to důkazem, že existují ještě jiné ideje, nežli jsou ty naše. To je ta další, skrytá dimenze, která se otevírá jen určitým způsobem, potřebným pro náš život. Tady si člověk vypomáhá vírou a pochopitelně dle svého založení i vírou antropomorfizující to neznámé, jež ale svými projevy a dary nám dává tušit, že něco takového existuje. Pokud si někdo myslí, že věda třeba dá jednou odpovědi i na tyto otázky, je opět jen v zajetí své ohraničenosti.

Do této další dimenze nepřestoupíme, tady je hranice naší konečnosti v marném souboji s nekonečnem. Život nám dal vědomí a specifikoval dimenze, kterých můžeme dosáhnout. Každý dostal rozměr jiný a jinak zařazený v celku. Před svým narozením jsme žádné vědomí neměli, přestože se v předchozích generacích připravoval náš zrod. Taktéž smrtí přijdeme o vědomí a přejdeme do bezvědomí nekonečna.

Nekonečno tedy nikdy nemůžeme poznat a pochopit, avšak víme o něm, neboť tyto myšlenky také zaměstnávají naše představy. Někdo věří i v posmrtný život, já tedy ne. Schopnosti vnímat se ztrácejí úmrtím našeho organismu a vracíme se do nevědomého stavu před svým narozením. Jen dál předáváme potomkům svoje ohraničené vědomí v jiných specifikách. Ptát se po smyslu všeho toho je také jen projevem naší konečnosti. Smyslem života je život sám, jaký je.

-

Byla půlnoc a nad protější kopec se vyhoupl měsíc. Byl tak velký a zvláštně z poloviny a zešikma ukrojený, že působil jako rozhoupaný.

-

Padl měsíc do mého okna,

a vytvořil nevšední krásu.

Ze skla obrázku pak do mého oka,

jen tak v tichosti a bez hlasu.

-

Naděje, magické to znamení,

vzešlého světla.

I kouzelného mámení,

jakoby nad obzorem kvetla.

-

Odbila právě půlnoc

a já nemohl spát.

Jaká to náhlá čarovná moc,

z níž taková záře i mrazivý chlad.

-

Byl to symbol jasu,

budoucího času.

Tvořící nebeskou krásu,

jen tak v tichosti, bez hlasu.

-

Znamení velkého světla,

v temnotě té noci.

Ani oblaka se nepletla,

jako zjevení mi ku pomoci.

-

Povzbuzen tak na duši,

pak ulehl jsem opět k spánku.

A nato usnul, jak patří se a sluší

i s nadějí ranních červánků.

-

Napsáno 6.2.2018

-

-

Povstal člověk ze země, vody a vzduchu,

a rozhlížel se po světě.

Žasnul pak, kolik ještě dalšího tu vzruchu,

a zatoužil také po nějaké té metě.

-

I promluvil hlas shůry:

  Věz ty člověče, že živly vydaly tě,

abys naplnil své poslání.

V pravdě přesvědčení svého, nepokrytě,

pro pochopení toho, komu a čemu kdo se klaní.

-

Ano pane můj,

tvých rad já jsem si vědom.

Vždyť ty lži jsou jako "hnůj",

základem všech pohrom.

-

Drž se mých slov a měj vždy na paměti,

že u mne zapomenut nebudeš.

V tom lidském chaosu a změti,

tak bezpečnou cestou půjdeš.

-

Děkuji ti pane můj,

jsem tvým věrným služebníkem.

Čeho potřeba mi přikazuj,

pravdu neoklamu žádným trikem.

-

A znovu se ozval ten hlas:

Ve mě doufej, ne v člověka,

ten tě zradí a podvede.

To je vůle moje odvěká,

tudy i tvoje cesta vede.

-

Povstal člověk ze země, vody a vzduchu,

a žasnul, kolik dalšího tu ještě vzruchu...

-

-

Drž se každý pravdy své,

a nechtěj pro sebe více.

Abys nepropadl chloubě lživé,

takto nerozpínej svoje plíce.

-

-

Pane bože nade mnou,

ochraňuj nás od temných sil.

Neboť nejasnou mám předtuchu zlou,

že bortí se mi, pro co jsem žil.

-

Co je to ta "černá díra",

a kolem ní ta velká záře?

Človíček pozemský zírá,

jestli to není ze snáře.

-

I kdepak ze snáře,

ozvalo se shůry.

Máte mě za lháře,

za tvůrce noční můry?

-

Mě se bát nemusíte,

nedostává se vám dobra?

Nemáte žaludky syté,

nebo uštknula vás kobra?

-

Z čeho tedy máte strach,

ze mne stvořitele?

Vždyť jste jenom prach,

ale ve mně máte přítele.

-

Já dávám tvůrčí schopnosti,

k napravení nepravostí.

A k tomu také ctnosti,

jež mír a pokoj hostí.

-

A co je to ta "černá díra",

a kolem ní ta velká záře?

To je jen moje všehomíra,

pro vidomé, ne již tak pro tmáře.

-

-

"Černá díra" galaxie,

je její "černé oko".

A co tu hvězdných akcí je,

jako nebes "rokoko".

-

Jednou z nich je sluneční,

jež nás hřeje na Zemi.

To jsou hrdinové skuteční,

kteří i tvoří zázemí.

-

Interiér klášterního kostela v Ottobeuren, Bavorsko, 1737-1767

(Barok a rokoko, M.Kitson, Artia Praha 1972).

-