-

Co je nejkrásnější

-

To, co je jen tvoje

a ničí jiné.

Byť i věříš v dvoje

či více,

kde však svíce stinné.

-

Úsměv

-

Kolik ten umí významů,

výrazů, tváří beze slov.

Z hloubi citu či jen letmý,

také tak i plný klamů.

-

A jakoby pohled ze tmy,

náhlý z moře ostrov,

ozdobí líc, přidá svůj hněv,

tím vším je tichý úsměv.

-

Vztahem, maskou, ironií,

vyjádřením pocitů.

I vinu láskou promíjí,

též nahlédnutím do skrytu.

-

Zlehýnka

-

Jako vločka sněhová

nebo i pírko ptačí,

jež se vznáší, otáčí,

jak vánek si je chová.

-

Slovíčka, jen tak zlehka,

zlehýnka,

jeko i chmýr semínka,

také vzpomínka křehká.

-

-

Želé a vyžle

-

Rosolová obezita

chvějících se nadměrností,

co ta jen tak plané hostí,

pro něž ke své době žitá.

-

Vyhublé i vyžle sčítá,

z rodné půdy stéblo plodné,

v něm však zrní přesto drobné,

doba pozdně neurčitá.

-

Co naplat

-

To napsat

a nápad

pak ustát.

-

Dát mu spád

jen si hrát

ne snu spát.

-

Probudit

hrou tou bdít

touhou snít.

-

Paráda

ta zrada

nadvláda.

-

Těch pár slov

jako krov

beze strof.

-

Na co myslíš

-

Na to mnohé, co v mysl vstoupí,

a překotně se jen překrývá.

Sotva vzhlédne, oči i sklopí,

paměť pak ztopí, jiné vrývá.

-

To prchavé a pomíjivé,

kde z myšlenek víc nezůstává.

Ty snadné směny, nepojivé,

jejichž těkavý vjem ustává.

-

Ale snad přece něco v síti,

co přetrvává a vzhlíží dál.

Myšlenka, jež se vírou sytí,

planý vzdech, nechť si tíži vzal.

-

Proluka

-

Pauza v řadě domů

či vylomený zub.

Průsek v lese stromů,

paměť a její rub.

-

Ztráta v dlažbě kostek,

také díry v sýru.

Z klidu i náhlý vztek

nebo válka v míru.

-

Proluka též louka,

plná barev květů.

Kde se kolem stlouká,

hněv a vlna střetů.

-

I pouhá myšlenka

cituplných zdání.

Co tak smysly leká,

v klamech vyznání.

-

-

Hráč

-

Vadí, co neladí,

falešný hudby tón

i to, co je o tom,

co nemáme rádi.

-

Však leccos hru svádí

se oddávat hříchu,

oživovat pýchu,

jež souhru pak zradí.

-

Hrou tou jen ozáří,

navnadí, dostihne.

A pro mnohé jiné,

dohrou směr k oltáři.

-

S radostí

-

Užívat svých darů slasti,

takto jen daných vzácností,

v rámci jejich vázanosti,

na podmínky zrádných pastí.

-

Radosti zrají k bolesti,

k vyrovnání zájmu štěstí.

Vždyť i život, jako v nájmu,

pohladí či bije pěstí.

-

Vzácná skrýš

-

Vyhráváš-li - tebe těší, jiným vadí,

prohráváš-li - vadí tobě, jiné těší.

-

Skloníš-li se, ponížíš - vyšším hoříš,

vypínáš-li, sebevýš - nižším tvoříš.

-

Pocítíš-li - hledáš-li svou skrýš,

tou tmou, tak i dovíš, co ti blíž.

-

-

Z mála

-

Kde ta slova jsou,

ne, s tou okrasou,

co i sdělí víc,

než zní rub a líc.

-

Vždyť nemohou vše,

tvoří hru verše,

co mají říci,

slupkou spíš krycí.

-

City, jen pár slov,

základ, zeď a krov.

Kolik odstínů,

zmnoží rovinu.

-

Snad i z těch mála,

slovíčka zralá.

Kratičká, čistá,

z políčka místa.

-

Z více

-

Slov, jejich obratů a spojení,

větou jen rozvitou či v souvětí,

v daném tom významu i pojetí,

proměnit v básnění spoje znění.

-

Psaní krátce pouze, nebo dlouze,

jak co více a lépe se hodí.

K myšlence, pocitu, jež ty zplodí,

v každé té veršované poloze.

-

Jemnými ostíny vázaných vzpěr,

i s přidáním výrazů do ozdob.

Ztvárněním souladu z těchto podob,

dospět a dozrát pro hledaný směr.

-

-

Zbraň

-

Každý ji má, tu svoji,

podobou žitých roků.

K obraně či k útoku,

s níž i svou pravdu hojí.

-

Tou hájí se, též vadí,

střetává nebo snáší,

ústupem někdo radši,

a bojem soutěž zradí.

-

Zbraní i zhloubi city,

odzbrojí a povýší.

Obranu tak odliší,

jen prožitek spojitý.

-

Pilulka

-

Všechno mizí

ve své krizi

i obchází

starou vizi.

-

Jak se kazí

v zašlé fázi

vždy narazí.

-

Avšak ryzí

není cizí

tak nemizí

na víc sází.

-

Ptáš se

-

Kdo, co, jaký, který, čí

kolik a čím se příčí

prospívá nebo ničí

i kde tvůj život vzklíčí.

-

Odpovědí jen on sám

z ošklivosti ke krásám

rozdává sen adresám

tak podpisy jeho znám.

-

-

Přání

-

Co vy si přejete,

koleje vyjeté.

-

Co nejméně vzruchu,

pro oči či k sluchu.

-

Co pohodu tvoří,

ve shodu se koří.

-

Co rozdává jasu,

smyslem pro krásu.

-

Co ohledy žije,

ale i ví, čí je.

------------------

-

Jen tak lehce

-

Pro jemnou souhru barev

nanášených odstínů,

dotekem vlasů štětce,

kde světel zrod a stínů.

-

Do nichž teče teplá krev,

jež rozlévá snů věštce.

V zahledění do dálek,

na něž ten však nezná lék.

-

Jemnou souhrou valérů,

v kontrastu světla, stínů,

směnnou hrou i v závěru,

odstínem světa splínů.

-

Claude Monet

-

-

Den

-

ode dne ke dni,

od noci k noci,

svou pomocí.

-

Co zdá se přední,

řadí si rychlost

a svou zvyklost.

-

Sen

-

ode snu ke snu,

ve dne i nocí

své bezmoci,

jen zkousnu.

-----------------

-

Přidej se

-

Nabádají hlasy...

-

Ne, to jsi v lese,

šiška jakási.

Varuje hlas,

tvůj vlastní tě zas.

-

Jen se inspiruj,

zůstaň si svůj,

byť jsi i sám,

vstříc tak krásám.

-

Nedbej cizích rad,

pro jiný nápad.

Přidej ze sebe,

co však nezebe.

--------------------

V boji

-

Ve větru mu vlasy vlají,

mrazivém též z protisměru.

Staví jemu svoji vzpěru,

kráčí a ptají se hlasy:

-

Kdo jsi, kdo jsme, kam my jdeme?

Za cíli svými, každý jiným,

světlými tak vzdorem stinným,

sny, za něž se i bijeme.

----------------------------------

Trest

-

Stane-li se nám něco zlého,

škoda, úraz, bolest...

oslabí to i čest,

vlivem činu podlého,

třeba vidět též vinu vlastní.

-

Pokorou přijat trest,

a očekávat zvěst,

jež tak ohlásí nám, zkrásni.

-

-

Klid

-

To ticho před bouří,

a svíravý pocit,

nejistoty...

-

Duše má, jsi to ty?

Vždyť i cit se má žít,

nejen v tíseň nořit.

-

Vyhlídka

-

Mezi zdmi s průhledem ven,

na zalesněný kopec.

Kam až tu sahá obec,

já oknem vždy zahleděn.

-

Zde lesy nad loukami,

se stromy i podél cest.

S domky, též k hotýlku vjezd,

dálkový výhled samý.

-

Hotel s názvem "Vyhlídka",

na tom kopci pod lesem.

Směřuji svůj pohled sem,

kde nezní moje výtka.

-

Zima

-

Mráz a slunce

jinovatka.

Zase prudce

jiná zkratka.

-

Mínus čtyři

tu v bezvětří.

Chlad se šíří

i stupněm tři.

-

Vyšší je tlak

to ovzduší.

Nelétá pták

kdo, co tuší?

-

Že přijde sníh

a nižší tlak.

Pro zimní hřích

neb zmizí pak.

-

-

Kudy kam

-

V touze ve svůj cit se noříš,

hledáš kolem pro co hoříš,

spoléháš nač, pak i zklamán,

nejistoty cítíš závan.

-

V mnohém dění toho snění,

život plyne, jak vše mění.

Co v něm dáno, to vždy vzchází,

také střetem, když se srazí.

-

A nevidíš-li kudy kam,

co je tvoje či zněním klam,

bojem jsi sám, byť nevíš proč,

podle své osy se spíš toč.

-

V trojverší

-

Nevím, píši co chci,

a snad si i slevím,

v nižším odstavci.

-

Snažit se tak vzhlédnout,

myšlenky své zvážit,

na kterou spolehnout.

-

Nevím, o čem chci psát,

s citem pravým, levým,

či si jen v básni hrát.

-

Však je i o něčem,

trojverší, jako znak,

tu myšlenky terčem.

-

-

Trojjediným

-

Každým dnem o kousek dál,

bys byl a někým se stal.

Sluhou, jemuž jsi i král,

v roli šaška opodál.

-

Král ti káže, sluha s ním,

šašek spíše jako mim.

Trojjediným jsi tak svým,

vládcem, také poddaným.

-

Křišťálová

-

průsvitná, průhledná

matná v světle třpytu

s odleskem ze skrytu

jak krystal úhledná

-

uvnitř i tajemstvím

zrodu, bytí, pádu

hlídá svoji vadu

úzkostným hájemstvím

-

čistota a síla

křišťál zraku sluší

oživením v duši

i jiskru zasílá

-

-

Quartz - Brasil

Creative Commons,

licence 4.0 Mezinárodní (CC BY-SA 4.0)

Autor foto: Didier Descouens

(zde část foto)

-