-

Co je naše nitro,

a ukrývá duše?

Den, soumrak, noc, jitro,

to, čím i toto vše.

-

Úkolem zadaným,

od á, bé, cé po žet.

Vývoj náš tak zvaným,

jímž nutno pohlížet.

-

Co přáno, to dáno,

 v citu a rozměru.

Teplo, nebo chladno,

v jiném vždy poměru.

-

Z hloubi nečitelné,

dává, čeho třeba.

Též rány citelné,

i něhou kolébá.

-

-

-

Kapky dírkou v okapu,

jedna, druhá, pak třetí.

A mnohé další letí,

rozstřikem tvoří mapu.

-

Tlučou do parapetu,

z něhož stékají níže.

Tam již ale vědí, že,

vítr je nese v letu.

-

Roznese je po zemi,

jak jen hrou si zamane.

A odkud vítr vane,

i plášť zkrápěný všemi.

-

Kapky dírkou v okapu,

na plášť, nesený větrem.

Spojené někdy v extrém,

jakou vytvoří mapu.

-

Jak točí se, otočí,

ta korouhvička lidská.

Tak vždy se také získá,

co i bije do očí.

-

(Ne)napsaná báseň

-

Málo slov,

pod příkrov,

i domov,

mini strof.

-

Myšlených,

cítěných,

oddaných,

zasněných.

-

Slovo cti,

jež uctí,

vlídností,

předností.

-

Co malé,

 i milé,

a kalé,

též stálé.

-

Ta hlava,

toulavá,

tak hravá,

a pravá.

-

Spavostí,

k bdělosti,

z mnohosti,

úsporností.

-

Základy Země

-

Kámen a voda,

skupenství shoda.

Voda a kámen,

v poměru daném.

-

Kámen a pramen,

teče vždy spádem.

Pramen na kámen,

i vodopádem.

-

Kámen a moře,

vzdorem v pokoře.

Moře a kámen,

ve stavu zvaném.

-

Moře a život,

člověk lodivod.

Také na kámen,

modlí své ámen.

-

-

Mnohé, penězi vážené,

i to, co trhem zdražené.

Není-li prostředků dosti,

náplně spokojenosti.

-

Co však dražší i předností,

život, zdraví, štěstí, ctnosti.

Moudrost, citové vzplanutí,

jež vždy k přemýšlení nutí.

-

Nezištné dary, oběti,

radost v očích našich dětí.

A co je nám ještě drahé?,

také to naše "já nahé".

-

Být moderním

-

A kdo jím v pravdě není?

Každý dobovým zněním,

byť i ohlíží se,

hledě velkoryse.

-

Vždy ve své době žije,

kde koření a roste.

Půdu její ryje,

není tu jen hostem.

-

Kdy váže konce nití,

i přetržených sítí.

Staré s novým pojí,

tvarem podobojí.

-

-

Projevy ty, v lidské tváři,

jež výrazem stavu duše.

Vztahem vstřícnosti i září,

ironií mrazí suše.

-

Mírné, vlídné a hřejivé,

v obličeji vždy jen zdobí.

I ty tklivé či básnivé,

darem upřímné podoby.

-

Úsměvy, škleby, grimasy,

ve výrazové mimice.

Vyjádřené němé hlasy,

sdělující mnohé více.

-

A ten, co patří klaunovi,

strojenou tak klamnou maskou.

Stále tentýž, nikdy nový,

co pravdou jeho, otázkou.

-

Josef Lada, Švejk

-

Světlo

-

Ať od slunce, či umělé,

všemi směry rozdává se.

Ostří, tlumí ve své kráse,

porůznu i potemnělé.

-

Paprsky se zalamují,

dopadem vždy na překážku.

Odrazem si řeší srážku,

také se i pohlcují.

-

Tvoří tak hry světel, stínů,

dle tvarosloví prostoru.

Úhlem dopadu a vzdoru,

ve skle iluzí svých činů.

-

Jen obyčejná lampička,

v tom pokojíku setmělém.

Tolik kouzel jejím světlem,

i jak tajemná to hříčka.

-

Zvuk

-

Tajemným chvění zvuku,

jenž i hmotou prochází.

Proniká, nenarazí,

v tlakové míře hluku.

-

Tóny, šumy, šramoty,

specifická vlnění.

Vždy i jiná vyznění,

dle charakteru hmoty.

-

Zpívaná, hraná nota,

či jen mluvené slovo.

A jiných zvuků mnoho,

sluchem různá hodnota.

-

Šíří se a proniká,

nebo také odráží.

Pohlcuje, též sráží,

dojem s pocitem vzniká.

-

-

První myšlenkou tou, o čem?

A druhou pak se ptáme, jak?

Přidat znak, stylový příznak,

stát se tak i protihráčem.

-

Obsahem hledáme formu,

znění slov, vět, také rýmů.

V inspiracích vždy na příjmu,

slohovou tvoříme normu.

-

V myšlenkách těch, pocitech, snech,

vlastní spatřujeme názor.

Jímž snad si utváříme vzor,

a příběh, ten života běh.

-

Však moderní napsat báseň,

toť široký takto pojem.

Důležitým je tu dojem,

co a jak čtenáři zdá se.

-

Báseň čistě moderní II

-

Fantazie,

nápad, vize.

Slovo, věta,

neprokletá.

-

Být sám sebou,

svou jen kletbou.

Také darem,

i s nezdarem.

-

Z hloubi duše,

jednoduše.

Krásu podat,

i srdce dát.

-

O čem tak psát,

o tom všem snad?

Co omámí,

vůní, hrami.

-

Ve vážnosti,

ku své ctnosti.

Psát si tiše,

ne však v pýše.

-

-

A proč ty ses podruhé neoženil?

A proč ty ses podruhé nevdala?

No ano, vždyť jsme čekali jeden na druhého.

-

Zdvořilostní dání košem:

Prosím tě, nechtěj po mně víc než nic.

A můžeš mi vysvětlit, co je to, to nic?

No, to je to všechno.

A co je to, to všechno?

Vždyť to povídám, to je to nic.

-

Vědecká konference:

Ubylo hmyzu, ubylo ptáků, zvířat,

ale přibývá lidí i jejich nemocí.

Až se vypořádáme s těmi nemocemi,

budeme skutečně pány tvorstva na zemi.

-

Synek plný nedočkavosti rozbaluje krabici, kterou našel pod vánočním stromkem.

V ní další krabice a pak ještě několik krabic a již je u poslední.

Otevře ji a v ní čte:

"Za polepšené visvědčení, na kterém máš už jen jednu čtiřku z českého jazika,

ti ze srce přejeme všechno nejlepší. Tvoje rodiče."

Kluk na to vyjeveně kouká a ve zklamání i rozhořčení se utrhne na rodiče:

Tohle je dárek? A co ty hrubky! Tak to mám mět po kom!

-

Lidé, nyní více spěte!

Cožé?

A kdo za nás bude bdít?

-

Přijde pán do obchodu s ovocem a zeleninou a přeje i pět švestek.

Prosím? Teď v zimě?

A proč jich jen pět?

Družka mi řekla:

Sbal si těch svých pět švestek a vypadni!

Takže vám mockrát děkuji.

-

Ty jsi ale sobec, pořád si s tím hraješ a mě vynecháváš.

No jo, máme jen jednoho, a já ho tak miluju.

Tak dobře, koupíme ještě jednoho notebooka.

-

Lidé, mějte rozum, myslete na naše příští generace!

Právě, že na ně myslíme.

-

Vymyslel si vtip,

že jí dává slib,

by jim bylo líp.

-

Povídají si dva nezaměstnaní, propuštění z práce pro nezodpovědnost:

Hele, že já jsem se nedal k meteorologům.

A pročpak?

No, tam se sice taky musí študovat, ale potom není žádná odpovědnost.

Můžou si předpovídat počasí, jak je napadne. A vždycky, když je to pak jinak,

tak mají výmluvu, že se to otočilo, že za to nemůžou.

-

Inzerát:

Hledám nevěstu,

pro vlastní siestu.

-

Blesko mu v hlavě!

Jé, a na co přišel?

Na pitevnu.

-

Čistota půl zdraví,

se špínou zdraví celé.

-

Miluj bližního svého, jako sebe sama,

ale nezapomeň mu také ubližovat, je to lidské.

-

Kam tak chvátáš?

Na místa svatá.

A to je kam?

Kde se odkládám.

-

Podle sebe,

soudí tebe:

Hloupý hloupě i chytrého,

chytrý chytře i hloupého.

-

Televizní předpověď zimního počasí:

Vážení diváci:

Sníh si dělá, co chce,

dělá si legraci!

Blátivé vánoce!

-

Většinou, když napadne,

tak jen proto,

aby hned zase roztál.

Zimy jsou takto vadné,

a ty ses optal,

kde ty loňské sněhy, sloto!

-

Někdy však se stane,

že napadne i sníh,

aby smazal svůj hřích,

kdy vítr nevane.

-

-

Co obyčejným jen zdá se,

skrývá i kouzlo tajemství.

To může být mnohohlasé,

jako pocitové vrstvy.

-

A ty, ve stálých proměnách,

dávají vždy jiný smysl.

Obrazem v našich ozvěnách,

tak přicházejí na mysl.

-

Není obyčejných věcí,

vždyť vše upoutá zvláštností.

A my, tu očití svědci,

dojmy ve svých vjemech prostí.

-

Skrýše

-

Skrýš mnohých tajností,

pro zranitelnosti.

I četných slabostí,

pocit stydlivosti.

-

Skrýš mnohých znalostí,

pravdy odbornosti.

Lépe býti prostí,

ku prospěchu ctnosti.

-

Skrýš i bolavých míst,

ve zdrženlivosti.

Lépe obrátit list,

důvodem lidskosti.

-

Skrýší celý člověk,

sám sobě neznámý.

Tak po celý svůj věk,

ukrývá se hrami.

-

-

-

Postmoderní prázdnota,

ta ubraná hodnota.

Jaké si hledá břehy,

a nabízí postřehy?

-

Zhlíží se ve svém jasu,

jímž poměřuje krásu.

Šperkuje tak jen povrch,

jak plánuje i rozvrh.

-

Klenuté staví mosty,

na odiv, pro své hosty.

Co, pod nimi nevidí,

kolik vidomých lidí.

-

Těch, pro něž ducha málo,

a mnohé se vylhalo.

Každá doba potvrdí,

co její jest, nad čím bdí.

-

Utržení

-

V chumlu četných otázek,

a sporných odpovědí.

Ukrývají obrázek,

jenž po sobě i dědí.

-

Hájí vlastní svobodu,

jíž i představují um.

Kde také bod po bodu,

vrství, jen obrazu šum.

-

Utrhli se z řetězu,

a víří zplanělý prach.

Není pak tu vítězů,

darem hlubších tvůrčích snah.

-

Povznesení

-

Tolik krásy, čistoty, něhy,

všude tak kolem znenadání.

Kam bolavé zmizely břehy?,

za to patří i díkuvzdání.

-

Za oknem jemný snáší se sníh,

a vrství svou bílou peřinu.

Jak vyjádřit se ve svých básních,

prchavou zachytit vteřinu?

-

U srdce teplo, radost v duši,

vzácný klid, ten bohulibý mír.

Sváteční pocit nic neruší,

v povznesení jen pokojný smír.

-

-

Drobečky v hrsti,

ty od radosti.

Netřeba více,

hoří i svíce.

-

Drobečky v hrsti,

ty od bolesti.

Netřeba méně,

úzkosti zjevně.

-

Drobečky v hrsti,

ty od starosti.

Mají svou váhu,

také výstrahu.

-

Drobečky tyto,

tvoří své síto.

Kde střídají se,

i velkoryse.

-

Jak málo

-

Tělo a duše, byť jedno jsou,

jak i velmi se rozcházejí.

Spoutáni sebou životem jdou,

i společně z něj odcházejí.

-

Tělo žádá, co dostat může,

duše jen z části, po čem prahne.

Avšak, když se zlomí výztuže,

duše i k vrcholům svým sáhne.

-

Směrem zlomu či naplnění,

byť nedostává, po čem touží.

Obsáhne tak veškeré jmění,

jemuž po celý život slouží.

-

----------------------------

-

Nenapsat nic,

často i víc.

Vychází vstříc,

jako měsíc.

-

Neviňátka

-

Malé děti, ty nejmenší,

plné čistoty a krásy.

Okouzlují darem spásy,

byť i dojem, jen tak vnější.

-

-

Někdo stále tě hostí,

a provází životem.

Skrápí slzou i potem,

určuje tvé přednosti.

-

Přidává plynu, brzdí,

táhne nahoru, dolů.

Od pólu vede k pólu,

i myslí na tvé hrsti.

-

Nabádá, též varuje,

avšak přestupy trestá.

Co obnošená vesta,

přestrojí, dál tvaruje.

-

Život v stálé milosti,

darem tvého příznaku.

Ve slunci, jak za mraků,

v proměnlivé hybnosti.

-

A odkud, že ta milost,

darování života?

To ta tajná porota,

zkoumající i lítost.

-

Tažení

-

Myšlenky hlavou táhnou,

zanechávají stopy.

Jedna v druhé se topí,

i propojí či spřáhnou.

-

Oblaka nebem táhnou,

jak olověná vata.

Také myšlenka svatá,

jindy jen jako bahno.

-

Dny za sebou se táhnou,

stavem odpovědnosti.

Myšlenky tíhy hostí,

jež po lehkosti prahnou.

-

Život dále se táhne,

v proměnách pevných znaků.

Jak tažení těch mraků,

kam silou až dosáhne.

-

-

-

Jak na Nový rok,

jen na Nový rok.

-

Druhý den jinak,

změněný příznak.

-

I každý ten den,

jen sobě zrozen.

-

Také den co den,

vždy jiný i sen.

-

Kolik dnů v roce,

znají emoce.

-

Mylné přísloví,

roku, jenž Nový.

-

------------------------------

-

V letu

-

Sólově, ne v ptačím sletu,

vzhůru, dolů, všemi směry.

A letem takto v úpletu,

i zpevňuje své opěry.

-

Sedá tam, a opět jinam,

podřídí se mnoha dějům.

Zkoumá smysl, jejich význam,

naslouchá též chvalozpěvům.

-

Vybírá si, třídí obsah,

odděluje, propojuje.

By měl tak dílo na dosah,

i to, co mu odporuje.

-

Od podzimu krásy k létu,

pro toho, kdo umí vnímat.

Obdivem tu k ptákům v letu,

nachází, co vše objímat.

-

-

-

Vše již bylo i nebylo,

piš si dál pro sebe cosi.

Co si hraje a neprosí,

vždyť ničeho neubylo.

-

Třeba o tom, co ti kvasí,

ze dne na den, z roku na rok.

Nebo o tom, čí jsi otrok,

co ti říká pojem krásy.

-

I ta hra na schovávanou,

celý život aktuální.

Jakpak čistí my či kalní,

kam tvůj plášť, když větry vanou?

-

Hop a skok, a nový tu rok,

jaké ty máš předsevzetí?

Ale to ti vždy odletí,

ber jen z toho, nač máš nárok.

-