-
Odložil ochrany zbroj,
i ten závoj stejnokroj.
Otevřel tak srdce své
a v souladný akord zve.
-
Avšak neladu kolem,
řinčení jen zbraněmi.
Rány, na těle holém
a trpký úsměv němý.
-
I nezbylo než se skrýt,
zahalit, též obrnit.
A zahrádku opět zrýt
či navázat novou nit.
-
Odložil ochrany zbroj
i ten závoj stejnokroj.
Otevřel tak srdce své,
vstřícnému jen se ozve.
-
-
A opět vrácena.
Jaká její cena?
Obohacena.
-
Do ztracena.
A opět vrácena.
Jaká její cena?
Zlacená.
-
Do ztracena.
A opět vrácena.
Jaká její cena?
Nezaplacená.
-
Nezatracená,
idea vrácená,
zarmoucená.
Jaká její cena?
-
Zkušenost.
Moudrost.
Pravda.
Rada.
A?
Do ztracena.
-
Inspirováno německou hudební skupinou Kraftwerk.
-
Kdo? My.
Lidé.
Jak to vyjde.
-
Co? Vše.
Je jiné,
nevinné.
-
Kam? Tam.
Proč? Proto.
Zní motto.
-
Jak? Tak.
Všelijak.
Atak.
-
Cit? Mít.
Ctít.
Žít.
-
Mír...vír?
Smír.
Rak i štír.
-
Kdo? Já,
i ty
zajatý.
-
V čem? V tom.
A potom?
Atom.
-
Sám? Rám.
Co dám?
Klam.
-
Oběť? Zpověď.
Zlato i měď.
Závěť.
-
-
Pravdu svoji hlásám.
A někdy se i kasám,
proti vzpurným masám.
-
Patřím bílým rasám,
v umění snad krásám.
I pivečka basám,
útroby si nedrásám.
-
Co zdravého spásám
a vyhýbám se chasám.
Také dámským řasám,
šalebným těm trasám.
-
Stále ale nejásám,
já si tu jen tak sám.
Svoje bedra opásám
i rukávy vykasám.
-
-
Vlídná, klidná, moudrá,
vyrovnaná, silná.
Láskyplná souhra,
v úsměvu i vilná.
-
A jak podmanivá,
pohledem i snivá.
Z obrazu se dívá,
madona mámivá.
-
Také stesk a smutek
v těch očích lze vyčíst.
Nejasný zármutek,
zde nikdo si není jist.
-
Slavný portrét ženy,
i jako královny.
Obdiv zasloužený,
který je mu rovný?
-
Velké dílo malíře,
Leonarda da Vinci.
Dokonalost k nevíře,
jak hloubku jeho líčí.
-
Mona Lisa, Leonardo da Vinci (1503-1506).
Wikimedia commons, volné dílo.
-
Šel vzpřímeně a rovněž rovně.
Pak zahnul doleva i doprava.
A opět mírně doleva či rovně.
-
Šel také hrdě a skromě,
hledaje, která cesta pravá.
A opět zjednána náprava.
-
Padal, vstal a zas šel dál.
Padal, vstal a jen tak stál.
Kulhal, ale ničeho se nebál.
-
I srovnal krok jako král,
když mírný mu větřík vál.
-
Když pak zadul vítr silný,
v kroku byl již více pilný.
-
Ztužen však a zpevněn tak,
žádný padák na nátlak.
-
-
-
Cítí se lehce, svěže, pln naděje a uspokojení.
Má i dobrou náladu, po tržných ran hojení.
A opět s elánem a chutí k tvůrčí práci.
První telefon i email již něco vrací.
Vyvstávají potíže, vše se nedaří.
Cizí vstupy v práci něco maří.
Náladu jemu tu čímsi kazí.
A nesoulad si cestu razí.
Cítí se tak stále hůře.
Protivy i k nátuře.
Projevy zlobné.
Či nezdobné.
Odpočinek.
Od činek.
Opět posila.
I příhoda milá.
Siesta, klid a mír.
Návrat pohody a smír.
Lehkost, svěžest, zábava.
Dobrá pití i jídlo se podává.
Ničeho však příliš, vše se kazí.
Protiklad nový, trumfy svoje sází.
Nálady ubývá, radosti v uspokojení.
A opět tu chyba, utržená rána k hojení.
Necítí se lehce, svěže, pln naděje a chuti.
Převládá již únava, jež k noci spánku jej nutí.
-
-
Tam, kde slunce nezapadá, byť nastává temná noc.
Tam, kde naděje a víry jas, svou čarovnou má moc.
-
Jak z pohádky do pohádky,
a ze snu do snu.
Samé spory jen a hádky,
z duše plné ostnů.
-
Tam, kde slunce nezapadá,
kde naděje nemá klidu.
Kde selhává cizí rada,
černou mám a bílou křídu.
-
A kreslím obraz prostý,
jen v obrysové lince.
Pro radost, někomu i k zlosti,
z líce či z rubu mince.
-
Ta bílá v černém poli,
však dává jistý smysl.
Zlato nestojí nad solí,
zaměstnává moji mysl.
-
Dostavba Staroměstského náměstí v Praze.
Jen,
vjem,
pocitem.
Myšlenka,
někdy i leká.
Slovo ke slovu,
pak další a znovu.
Větný tu pojí celek,
ideu, pocit, city i v lék.
Věta rozvitá či v souvětí.
A básní možno veršem pěti.
Ale ty věty, jen tu jako nářadí.
Nesdělné, však navzájem se řadí.
Pyramida, od vrcholu stavbou k patě.
Do šíře, shora dolů, rozrůstá se proklatě.
Již dotýká se pevné země, ten v pocitu vjem,
neboť stavba narůstá, v přebujelý slovní objem.
A tak základy jsou náklady, nyní od země do oblak,
kde svobodně a volně létá, kroužící sen nebeský pták.
(upraveno 19.5.2024)
-
Samý lesk, třpyt i blesk,
radost, smích, někdy stesk.
Bystré, jasné a čisté,
pláčem zvlhlé, nejisté.
-
Oči tvoje modré,
blankytné i moudré.
Touhou svou se skvoucí,
svítící i v noci.
-
Pak přikryjí je víčka,
když touhy zhasne svíčka.
A zase probouzí se,
do nové svoje mise.
-
Opět lesk, třpyt i blesk,
i ten vzdálený stesk.
Po čem ty oči touží,
co duši jejich souží?
-
Hledají něčeho více,
toužící tak převelice.
Nemají vše, to je jisté,
vztahy nikdy nejsou čisté.
-
Jan Zrzavý, Ověnčená hlava, 1952
-
Tělo a duše jedno jsou,
dvojjediné síly.
V kontrastu i propojeny krásou,
ve vzájemném svém násilí.
-
Spoutaná vždy jedna druhou,
v nerozlučný svazek.
Vůči sobě častou vzpruhou,
takto ucelený obrázek.
-
Tělo by něco chtělo,
ale duše také.
By potravu svou mělo
a potřeby všelijaké.
-
I duše by něco chtěla,
ovládaná tělem.
Aby radost svoji měla,
mezi dobrem svým a zlem.
-
Někdy svazek příliš pevný
a větší touha po svobodě.
Ale požadavek to jen levný,
v mrtvém končící bodě.
-
Radost s bolestí se doplňují,
spojením tím vzájemným.
Podmínky života tak splňují,
vztahem hrubým i jemným.
-
Tělo a duše jedno jsou,
dvojjediné síly.
Přesto, že stále se přou,
rozpor je to milý.
-
-
Polibek vřelý,
tak cituplný.
Jak dotek vlny
i oči uzřely.
-
A slůvko něhy,
pocit souznění.
Nad něž nic není,
snoubí příběhy.
-
Dar sebe sama,
bez všech rekvizit.
Ale kde na to vzít?,
láska, to je dáma.
-
Pomocná ruka,
přátelské gesto.
V soucitu i přesto,
tiší-li se muka.
-
Těch drahokamů,
vzácných to perel.
Kdo se jim vzepřel,
bez jejich klamů?
-
-
Prašný, dlážděný, asfaltový,
aby dalo se po něm chodit.
Zvolit tak který, kdopak to ví?,
i v pohodlí zde pejska vodit.
-
A všechny ty tři psané druhy,
dle odborného posouzení.
Pro chodníkové různé pruhy,
a v kombinaci se zelení.
-
Dobrý architekt vždy poradí,
co kam i nejlépe se hodí.
A v jakém to rovnat pořadí,
pak fantazie jeho zplodí.
-
Také správný poměr funkčních ploch,
by účelu dobře sloužily.
I s ostatními plány úloh,
dlouhodobě v provozu žily.
-
Chodník, pěkný trávník s údržbou,
dva nerozluční kamarádi.
V parku ale i chybou hrubou,
zanedbání další parády.
-
Tou jsou stromy, keře a květy,
rovněž v plánovaném rozmyslu.
By s přibývajícími léty,
pak dávaly úpravě smyslu.
-
A patří sem i drobné stavby,
fontány, pomníky, lavičky.
I všeliké různé nadstavby,
pro pány, děti a paničky.
-
-