-

Byla půlnoc a nad protější kopec se vyhoupl měsíc. Byl tak velký a zvláštně z poloviny a zešikma ukrojený, že působil jako rozhoupaný.

-

Padl měsíc do mého okna,

a vytvořil nevšední krásu.

Ze skla obrázku pak do mého oka,

jen tak v tichosti a bez hlasu.

-

Naděje, magické to znamení,

vzešlého světla.

I kouzelného mámení,

jakoby nad obzorem kvetla.

-

Odbila právě půlnoc

a já nemohl spát.

Jaká to náhlá čarovná moc,

z níž taková záře i mrazivý chlad.

-

Byl to symbol jasu,

budoucího času.

Tvořící nebeskou krásu,

jen tak v tichosti, bez hlasu.

-

Znamení velkého světla,

v temnotě té noci.

Ani oblaka se nepletla,

jako zjevení mi ku pomoci.

-

Povzbuzen tak na duši,

pak ulehl jsem opět k spánku.

A nato usnul, jak patří se a sluší

i s nadějí ranních červánků.

-

Napsáno 6.2.2018

-

-

Povstal člověk ze země, vody a vzduchu,

a rozhlížel se po světě.

Žasnul pak, kolik ještě dalšího tu vzruchu,

a zatoužil také po nějaké té metě.

-

I promluvil hlas shůry:

  Věz ty člověče, že živly vydaly tě,

abys naplnil své poslání.

V pravdě přesvědčení svého, nepokrytě,

pro pochopení toho, komu a čemu kdo se klaní.

-

Ano pane můj,

tvých rad já jsem si vědom.

Vždyť ty lži jsou jako "hnůj",

základem všech pohrom.

-

Drž se mých slov a měj vždy na paměti,

že u mne zapomenut nebudeš.

V tom lidském chaosu a změti,

tak bezpečnou cestou půjdeš.

-

Děkuji ti pane můj,

jsem tvým věrným služebníkem.

Čeho potřeba mi přikazuj,

pravdu neoklamu žádným trikem.

-

A znovu se ozval ten hlas:

Ve mě doufej, ne v člověka,

ten tě zradí a podvede.

To je vůle moje odvěká,

tudy i tvoje cesta vede.

-

Povstal člověk ze země, vody a vzduchu,

a žasnul, kolik dalšího tu ještě vzruchu...

-

-

Drž se každý pravdy své,

a nechtěj pro sebe více.

Abys nepropadl chloubě lživé,

takto nerozpínej svoje plíce.

-

-

Pane bože nade mnou,

ochraňuj nás od temných sil.

Neboť nejasnou mám předtuchu zlou,

že bortí se mi, pro co jsem žil.

-

Co je to ta "černá díra",

a kolem ní ta velká záře?

Človíček pozemský zírá,

jestli to není ze snáře.

-

I kdepak ze snáře,

ozvalo se shůry.

Máte mě za lháře,

za tvůrce noční můry?

-

Mě se bát nemusíte,

nedostává se vám dobra?

Nemáte žaludky syté,

nebo uštknula vás kobra?

-

Z čeho tedy máte strach,

ze mne stvořitele?

Vždyť jste jenom prach,

ale ve mně máte přítele.

-

Já dávám tvůrčí schopnosti,

k napravení nepravostí.

A k tomu také ctnosti,

jež mír a pokoj hostí.

-

A co je to ta "černá díra",

a kolem ní ta velká záře?

To je jen moje všehomíra,

pro vidomé, ne již tak pro tmáře.

-

-

"Černá díra" galaxie,

je její "černé oko".

A co tu hvězdných akcí je,

jako nebes "rokoko".

-

Jednou z nich je sluneční,

jež nás hřeje na Zemi.

To jsou hrdinové skuteční,

kteří i tvoří zázemí.

-

Interiér klášterního kostela v Ottobeuren, Bavorsko, 1737-1767

(Barok a rokoko, M.Kitson, Artia Praha 1972).

-

-

Těm, kteří pějí píseň svou,

vzletnou a okřídlenou.

Těm, kteří žijí také hrou,

tlačani silou řízenou.

-

Dobrý den, já jsem ten a ten,

jeden z okřídlených pěvců.

Já věčný svůj žiji sen,

i jeden z udatných lovců.

-

Stále si pěji píseň svou

a lovím její verše.

Život nebývá jen prohrou,

i o to nadpozemské křeše.

-

A létám si jako pták,

mezi zemí a čistým nebem.

Také lezu jako rak,

živ vodou a prostým chlebem.

-

Ani ryby mi nejsou cizí,

v manévrech mezi úskalími.

Já hledám hodnoty ty ryzí,

v souboji s vodami kalnými.

-

Padám a zase vstávám,

ponížen a přehlížen.

Na pozdrav i rukou mávám,

nikdy však nepřetížen.

-

Koho, že mám rád nejvíce,

z těch okřídlených pěvců?

J. S. Bacha a jeho svíce,

jednoho z těch velkých ševců.

-

Petr Jan Brandl, uváděno jako Podobizna muže s bílou parukou
(Podobizna důlního úředníka), kolem 1730. (Umění baroku v Čechách, O.J.Blažíček, Obelisk Praha, 1971).

Není toto ale podobizna J.S.Bacha? Ta velká podoba, paruka i odpovídající oděv, který Bach nosil!

Tehdy bylo skladateli 45 let.

-

-

Vesmír jako velký cíl,

úkolem dobývat a zkoumat.

Zde nelitovat nasazených sil,

avšak v úsilí nedostat mat.

-

Najít novou planetu,

kde by možný život byl.

Četné zprávy i na internetu,

pro každé PC a chytrý mobil.

-

Dále zkoumat také Zemi,

a její zdroje energií.

Tepelný potenciál cenný,

vrstvami, jež zemské jádro kryjí.

-

Obojí cesta do neznáma,

do kosmu i hlubin Země.

Jaké píše se tu drama!,

pro veškeré lidské plémě.

-

-

Řez zeměkoulí:

1. Vnitřní jádro žhavé,

2. vnější jen o něco méně.

3. Kolem pak opláštění tmavé,

4. a na něm kůra Země.

-

5. Nad ní tenká atmosféra,

a potom již černý vesmír.

To je ta naše troposféra,

a dále kosmický vír.

-

6. Na obrázku i vrty k jádru,

pro čerpání zemského tepla.

Člověk i tady jak na vandru,

jen, aby ho "pepka neklepla".

-

Zde pokračuji v návaznosti na předchozí články o rekonstrukci zámku ve Stárkově další částí tohoto dějství.

-

Zámek někdejší slávy zašlé,

pod náměstím se tu krčí.

I nové zde proměny se našlé,

jež z ponížení jej postrčí.

-

Přestavován byl a devastován,

pohrdán až téměř zničen.

Za domy ostatními schován,

pak nakonec byl o ničem.

-

Renesance, barok, klasicismus,

secese i funkcionalismus.

Socialistický brutalismus,

a dokonce také "fanatismus".

(pro vysvětlení: zámek byl v 21.století využíván podnikatelsky cele pro chov papoušků a byl takto velmi zdevastován)

-

Nyní povstává z mrtvých,

ku slávě předků svých.

By odčiněn byl starý hřích,

a zaleskl se i v očích tvých.

-

Foto z 50.-60.let.

Jedna z variant severního průčelí plánované rekonstrukce zámku.

Půdorys 1.nadzemního podlaží (stávající stav).

-

Vracím se opět ke svému mimosoutěžnímu návrhu na dostavbu Staroměstského náměstí. Toto téma je kulturně tak závažné, citlivé a tak dlouhodobě vleklé, že dnes již do něho mluví téměř každý. Ale běda, když nebude vyslyšen a respektován jeho názor. Jedni chtějí ponechat v proluce provizorní parčík a nic zde nového nestavět (zvyk je "železná košile"), jiní chtějí moderní stavbu 21.století, další zase návrat k některé z dřívějších historických podob zástavby.

Proč se stále nedaří tento problém vyřešit? Z hlediska stavebních nároků a nákladů se nejedná o žádnou mimořádnou akci. Problém spočívá hlavně v té názorové různici a v protichůdných postojích k urbanismu a architektuře dostavby.

Soutěže dostatečně ukázaly, jaké stavby do tohoto místa nepatří. Tuto osmdesátimetrovou proluku mezi gotickou radniční věží a barokním kostelem sv.Mikuláše nelze zastavět jedinou velkou budovou, ale několika k sobě přiřazenými domy, v souladu s urbanisticko-architektonickou typologií staveb ostatních stran náměstí. Čistě současná architektura zde vyznívá nevhodně a původní historické budovy jsou z hlediska změněných podmínek na toto místo již nevratné. Jako řešení se proto nabízí moderně historizující přístup k dostavbě, respektující jak staré křídlo Staroměstské radnice s její věží, tak také kostel sv.Mikuláše, který je natočený hlavním průčelím k radnici.  

Na návrhu pracuji již od roku 1991 a od samého počátku jsem o jeho vývojových fázích informoval Magistrát hlavního města Prahy. Řešení je poučeno urbanistickými a architektonickými omyly a chybami z minulých soutěží, jichž bylo v průběhu 20.století již 9. Proluka vznikla odstraněním zbytků vyhořelého velkého radničního křídla (neogotické Nobileho radnice z 19.století)), zničeného útokem nacistů na konci 2.světové války. Ale již od počátku 20.století se konaly architektonické soutěže na přestavbu této zde nevhodně postavené budovy.

Jak tedy z tohoto bludného kruhu bezvýsledného úsilí a přesvědčování, když jakákoli dostavba by znamenala nesmiřitelný střet zastánců různých koncepcí řešení proluky? Když je z protichůdných stran označováno za nepřijatelné všechno, co se zde navrhne? To špatné i dobré snahy?

A smířit se trvale se současným provizóriem radniční ruiny a ruiny Staroměstského náměstí?

Nobileho radnice.

Současná proluka.

Navržené domy.

-

Předbíhám roční období, ale to bude nejspíš tím, že zimní období není příliš mým.

(napsáno 14. 4. 2017)

-

Bývá to jako zjevení ze snu, něco zcela běžného, ale v tu první chvíli nečekaného a úžasného. Zářivý kontrast krásy a něhy. 

Pampeliško, v zelené trávě zářivá,

v květu jak slunce na modrém nebi.

Stvolem rovná či mírně křivá,

někdo přesto, na tebe se šklebí.

-

Louky tu z jara poseté,

spoustou zlatých sluníček.

A co, jich tam vždy vykvete

i jako ohníčků svíček.

-

Pastva pro včely medonosné,

v kráse i vzácném užitku.

Tak, za odpuštění ji prosme

a litujme svých skutků.

-

Vždyť i významnou je léčivkou,

někdo jen plevel v ní vidí.

Hrdě vzpřímená, není křivkou,

ale proti ní co zaujatých lidí.

-

A náhle další zázrak,

v co zlatokvět se změní.

Ne však, neklame nás zrak,

nad tuto proměnu snad není.

-

Stříbrná ochmýřená kulička

a vítr do ní fouká.

Rozfouká její paraplíčka

a zelená je zase louka.

-

Atlas rostlin, Otto Ušák.

-

-

Ci-ci-cirrrrrrr,

ozval se zvonivý hlásek,

teničký jako vlásek.

Přes očičko tmavý pásek

a na semínka hrrr.

-

Na stromě ho vidět není,

avšak slyšet zdaleka.

Svůj hlásek, často změní

a mnohého se jistě leká.

-

Upoutává pestrým šatem,

bříško též protkané zlatem.

Nepokryté nikdy blátem

i svým obratným hmatem.

-

Čepičku má modrou

a také křidélka.

Dovádivý bývá hrou,

skoro 12 centimetrů délka.

-

V pohybu velmi čiperný,

rychlým je i letcem.

Své domovině věrný,

starostlivou matkou, otcem.

-

Rodinka ptačí početná,

vajíček bývá mnoho.

Mláďata, záhy vzletná

a myslím, že tu již stačí toho.

-

Hádanka to jistě lehká,

pro milovníky ptáčků.

Stvořeníčka zjevem křehká,

jež prvotřídní mají značku.

-

-

-

Šedivo, zataženo, krajina v dešti,

a potemnělý pokojík s lampičkou v okně.

Vytrvalé kapky tu střechu leští,

a všechno vůkol mokne.

-

Náhle ale, co se to tam děje?,

kapky se mísí s vločkami sněhu.

Avšak, nebudou z nich závěje,

jen krátce vytvoří něhu.

-

Přemýšlíme, sníme, meditujeme,

a spřádáme nové plány.

Něčeho i litujeme,

 v očích také pohled raný.

-

Než vyjde slunce,

v potemnělém pokojíku.

Jež spoutané uvolní ruce,

pro chvalozpěv a vzdání díků.

-

Toužíme po zvláštnostech,

jež zpestřují náš všední život.

Také po lidských ctnostech,

ale nemáme k nim návod.

Ke každodenním běžnostem,

my upínáme svoji vůli.

Ty bývají i někdy mostem,

či proměnou se půlí.

Směrem různým,

k radostem, ale také k bolestem.

Výjimečně i k situacím hrůzným,

nebo v programu vítaném pestrém.

Ty obyčejnosti bývají k zlosti,

ale vážíme si jejich ctností.

Nic výjimečného sice nehostí,

neboť přednostmi jsou zvyklosti.

Změna je prý život,

a stereotyp nuda.

Ten hořící svíčky knot,

 a k tomu i nějaká ta bžunda.

-

-

Básnička malá, krásná,

z novoročního rána.

Oslava utichla halasná,

stará komedie dohrána.

-

Vzešlo světlo nad krajinou

i v mysli jiskérky naděje.

Co vše dělo se a čí vinou,

vstupuje do nového děje.

-

Po bouřlivé oslavné noci,

posvátný novoroční klid.

Víra pomáhá z temné moci,

vzpřímeně a důstojně žít.

-

-