DOKULATA

-

Vždyť já i ty,

každý jiné patříme vodě.

Není tu dáno nám, žíti ve shodě.

A také po jiné, byť téže chodíme zemi.

Já jinak věci vidím, a o nich zdává se mi.

Spím či bdím, přemýšlím, se slůvky si hraji.

Vznáším se, lehkostí i tíží, v žitém svém kraji.

Kam oko dohlédne a cit můj docítí, živou básní,

tam já v radosti, zpívám si a vše mi tak zkrásní.

Daleká je i cesta má, spletitá, plná zrady a bolu.

Země je kulatá, na ní pohyb snů nahoru a dolů.

Vše tu k zemi padá, tíhou svou, od pólu k pólu.

Vstáváme, podud se nevzdáme, a v ruce kříž.

Ve svém vzdoru, prorážíme tak pouta mříž.

Ty jdeš ale jinou cestou, v životní pouti.

A také i jinak tvoje srdce se rmoutí.

Každý roli své patříme a shodě,

také příhodě či náhodě.

Vždy já, i ty.

-

(18.1.2020, upraveno 18.5.2024)