|
- Komu není rady, tomu není pomoci. A nedbat cizí zrady, nebýt v její moci. - Dvakrát měř a jednou řeš. A znovu proměř, než se opřeš. - Líná huba holé neštěstí a mlčeti nad zlato. Všeho s mírou naše štěstí a zaděláno je i nad to. - Každý chvilku tahá pilku, nežli pozná svoji mýlku. -  J.F.Millet, Drvoštěpi, olej, 1850-52. - |
|
- I vy neviňátka malá, v rozpuku svého života. Jak ta matička se o vás bála, jaká budete novota. - Človíčci vy nejmenší, holčičky a kloučci. Při pohledu našem zvenčí, jako roztomilí broučci. - My jsme již ti dospělí a také již i "viňátka". Ti velcí, nad vámi bdělí, otevírající vám vrátka. -  Domenico Ghirlandajo, Klanění pastýřů, 1485. - |
|
- Tam, kde oheň zapaluje svíčky, kde z temnot světlo povstává. Tam, kde končí i všechny hříčky a ve své radosti se rozdává. - Tam já našel spočinutí těla a procitnutí v duši. - I přicházeli lidé zde, neboť světlo lákalo je. Z jedněch úst i povzdech, co, že to dává pokoje. - Tolika proher a zklamání, také hrozeb varovných. Přece je tu něco k mání, myšlenek čistých, rovných. - Z nejistoty stálých obav, povstal tu klid a mír. Shromáždil se četný dav, prohlédnout si nových mír. - Tam, kde oheň zapaluje svíčky, světlo z temnot povstává. A děti tu s červenými líčky, kde kdo v smíru postává. - Spočinutí těla, procitnutí v duši, návrat ku pokoji. I nejedno to srdce buší, koho v radost uspokojí? -  - |
|
- Rynek Staroměstský založen, v kříži obchodních zde cest. Pro společnosti mužů, žen, pak domy obestavěn jest. - Prosté vyrůstají zprvu, později již honosné. K bydlení a také k trhu, co více se jeví výnosné. - Domy měšťanů a patricijů, církevní i úřadu. To vše též patří k dílu, v každodenním pořadu. - Řeší se tu politika, taktéž kruté zvyky. Mění se často rétorika, s proměnnými triky. - Prošly tudy průvody, slávy králů českých. A byly rovněž důvody, k počinům jen třesky-plesky. - I pořádají se tu akce, trhu, sportu, kultury. A probíhají satisfakce, zezdola i psané shůry. - Ale rynek Staroměstský, pyšní se tu stále. Je tak český a tak hezký, prostého i pana krále. - Utrpěl však rány z děla, stopy hrůzné války. Zůstaly ty nezhojeny zcela, ve smíru z časové dálky. -  - DŮM U VYSOKÉ VĚŽE - Dávno, pradávno již tomu, co dům a věž tu stály. I dávno tomu, kdy došlo k zlomu, kdy nepřátelské větry vály. - Dům padl, a zůstal z něj jen zbytek. Odešel i ten, co tu kradl, jenž cizí za svůj pojal příbytek. -  - I vyroste dům nový, na tomto slavném místě. S členitými krovy, ve spojitosti zde jisté. - Ten dům u vysoké věže, z velmi starého města. K ní tak pojednaný svěže, by odčiněna byla msta. - |
|
- Anděl i ďábel v těle, kdopak by je neznal. V naší vězeňské cele, ač je nikdo nezval. - Vstoupili v nás společně a přou se o své pozice. V dilematu stálém věčně, jednou ten či onen více. - Oba jsou nám ku prospěchu, pro míru věcí v životě. Ve věčném tom chvatu spěchu, v každé se dělí novotě. - Záleží pak s čím se perem, tak z nás vystupují oba. Avšak také na tom kterém, i na tom, co káže naše doba. - V boji protikladů jednota, kde anděl s ďáblem tancuje. Koho pak v převaze hodnota, více bdí a druhý nocuje. - Míru svou si držeti, nevyhánět čerta ďáblem. Když pekla kníže káže ti, odpovídej andělem. -  E.Delacroix, Jákob zápasící s andělem, detail, 1861 - |
|
- Učí se mluvit, číst, psát a počítat, poznávat, studovat i hledat. Učí se také to správné vítat a čest svou v sázku nedat. - Rozpoznávat zlo a dobro a nezaměnit pravdu se lží. Bojovat i pílí chrabrou, na čem všem jemu záleží. - Pracovat a dosáhnout met svých, v úsilí stát se potřebným. Také varovat se tužeb chtivých, tak dopřát sobě, mravům pevným. - Pěstovat kulturu nebo sport, či jinou zájmovou činnost. Upéct dobrotu, třeba dort a šlechtit zahradní porost. - Avšak ctností, jíž se neučí, je cit člověka k člověku. Za ten nikdo nikomu neručí, po celou dobu svého věku. -  Honoré Daumier, Zápasící školy: klasický idealismus proti realismu, 1855. - |
|
-
Prostá,
jež trvalého si pozvala hosta. Kráčejí společně životem i spoutáni za svým plotem.
-
Dovádí, skotačí, rozhlíží se, také zkoumá, dumá a sní. Jaká přidělená životní mise a rozporné příběhy v ní.
-
Podzimní za oknem mlha, jíž sluneční kotouč prosvítá.
Ta již nyní prudčeji se trhá, jak slunce ve svitu ji vítá.
-
Duše a slunce, slunce a duše. K němu vztažené ruce
i srdce za ním kluše.
-
 - |
|
- Lahodný si vypil doušek a čerstvý vdechl vzdoušek. - Čaj a koláč k snídani, placené řádně s daní. - Myšlenky srovnal v pořádek, by opět napsal pár řádek. - Ale o čem nebo o kom?, no, třeba i o všem. Ano ovšem, třeba i o tom. - Od ničeho ke všemu a od ničeho k ničemu. - Nic je přece také všechno a všechno pouhé nic. - Nekonečno, absolutno, a k tomu dodat ještě nutno, to vesmírné, nesmírné věčno. - Lahodný pak dopil doušek, osvobozen od těch zkoušek. -   - |
|
Každý člověk nějak rozpoznává během svého duševního vývoje, kam patří a kam v životě míří. Cítí rozměr svého cíle. Podle toho se potom ve společnosti aktivně i pasívně zařazuje a orientuje ve svých zájmech a práci. A každý zde má svůj určitý nezastupitelný úkol, svoje životní poslání a naplnění. - Kam kráčíš člověče?, na šálek dobré kávy. Také svěřit se do péče, toho, jenž zpěvné učí oktávy. - Ano, třeba učiti se mnohému a kultivovat samorost. Hraj si pak na bohému a pěstuj i svůj bujný porost. - Kam, že to kráčíš člověče?, na sklenici piva dobrého. I svěřit se do starostlivé péče, šenkýře toho kterého. - Neztráceje v sebe víru, tak dosahuje na svou míru. Po cestě i leckde díru, jak točí se v tom věčném víru. - Všeho třeba užívati a konati co patří nám. Ten, kdo pak cíle naše hatí, bývá nechvalně dobře znám. - Dosáhnout na nemožné, třeba postavit dům na strmou skálu. Pro chudé i zámožné, věcí síly prozřít z kalu. -  Petr Brueghel, Nesení kříže (detail), 1564. - |
|
- Ty po dešti na okenním skle, jako symbol životodárné vláhy. Průhledné, barevné a lesklé, jak přírodní je poměřují váhy. - Také kapky rosy v trávě, jež postříbřují její zeleň. I ty, co v pavučině se třpytí hravě, těch více si všímej, nežli pleň. - A kapky potu na čele, po usilovné práci. Či potem smočené tělo celé, kde v oděvu pak se ztrácí. - Plakala a uronila slzu, jež pod okem jí visela. A po tváři stékala ve skluzu, jak uplakaná byla celá. - Růže, ta královna našich květin, k obraně má i bodavý trn. Za smělost tvou ti odvětí, bolestí krvavých skvrn. - Kapky vody a rudé krve, to jsou kapky života. Jednou vidíme je poprvé, a pak jsou to již pouta. - Ty kapky, jež mají i svoje drápky, a očím otevírají klapky. -  - |
|
- Temná byla noc, obloha mračná, za deště. Však jaká to čarovná moc a znamenaná k tomu ještě. - Vyšla hvězda jasná, jen jediná v tom černém poli. Ve svém svitu tak krásná, pro srdce čisté, které bolí. - Stála nad tím jedním místem a něco vzkazovala. Ve směru či smyslu jistém, svým třpytným světlem pózovala. - Hvězdo ty má jasná, buď tu stále se mnou. Tvá idea pro mne spásná a vítězí nad mocí temnou. - Hvězdička pak zamrkala, dalším vstřícným znamením. I v pokoře se duše kála, zatížená kamením. - Však náhle také pookřála, tou povzbudivou nadějí. Co odedávna si skrytě přála, lépe při zemi být, raději. - S kým, že nitro rozmlouvá, kdo vnuknutí mu dává? Ten, jenž i vlnobití vzdouvá a přikázání pravá. -  - |
|
- Potkal se vesmír s vesmírem, a myslel si: já jsem já. Válkou řešit to, či smírem, vždyť koho to v sobě má? - Ano, člověka v sobě nosí, převzácnou živou bytost. Přesto, že naděje jemu kosí, projevuje i nad ním lítost. - Přec myslící ta úroveň, a perspektivní bytí. Také škodolibým zároveň, jak vydatně se sytí. - Avšak stále potřebuje jej, neb prospívá tu jemu. A tak tedy, děj se co děj, hledí ku obrazu svému. - Potkal se vesmír s vesmírem, a podali si ruce. Tohle my vyřešíme s mírem, proč bychom tak prudce. - I stali se pak přáteli, vždyť tu o člověka běží. A postoj jiný máte-li, prosadíte ho jen stěží. - Člověk, to zní hrdě, vzácnost přece nebeská. Proč tedy tak tvrdě, kdo potom vám zatleská? -  - |
|
Spisovatel Jan Čep (1902-1974) je jednou z osobností, které svou tvorbou na mne výrazně zapůsobily a ovlivnily i moje směřování. Povídky tohoto prozaika a básníka jsou výjimečné svým obsahem duchovního pohledu na život prostého venkovského člověka. Jeho životní osudy autor popisuje nevšedním a osobitým stylem básnické prózy. - Jak vroucí je duše tvá, jakým květem zdobená. Svým pohledem zcela svá, a životem hloubená. - "Děravý plášť", "Polní tráva", "Zeměžluč" či "Letnice". Každá ta poídka hodnota pravá, "Zlatá a modrá", plodná vinice. - Život prostého venkovana, vždy podán duší básníka. Žádná výpověď takto hraná, jaký duchovní zážitek vzniká. - Jen Čep, který se narodil na Hané, v Myslechovicích poblíž Litovle, se znal i s mým otcem, který také pocházel z tohoto kraje. Můj otec byl ve 30. a 40.letech organizátorem "Akademických týdnů na Moravě" (od roku 1936 do roku 1947). Byla to setkání mladé katolické inteligence s významnými osobnostmi z duchovního, uměleckého i vědeckého světa. Přednášky zde byly na kulturně-historická, teologická a sociální támeta (sociální život, duchovní život, etika, umění, filosofie, pedagogika, křesťanská sociologie). Místem konání byl Svatý Kopeček u Olomouce (každoročně od r. 1936 do r. 1941). V roce 1942 se "Akademické týdny" konaly v Jaroměřicích u Jevíčka, v r. 1943 v Kokorách u Přerova, jak se tak akce přemísťovala podle možností v době okupace. V r. 1944 se měly "Duchovní dny" konat v Ostravě, avšak gestapo vyslídilo přípravy a znemožnilo jejich uskutečnění. Po osvobození se "Akademické týdny" konaly opět na Svatém Kopečku (jubilejní 10. ročník). V r. 1946 a 1947 pak bylo toto setkání ještě v Beskydách na Gruni. Ovšem rok 1948 učinil konec těmto akcím.
 Jan Čep, který emigroval před komunisty v r. 1948 do Francie, byl také aktivním účastníkem "Akademických týdnů na Moravě". Na fotografii je na jednom z těchto setkání na Svatém Kopečku u Olomouce. - |
|
- Neděs se krajiny své, vždyť já jsem stále s tebou. I tam, kam jiný tě zve, se mnou není tvou kletbou. - Po vodě lodičky pouštěj a zase s nimi se shledáš. I důvěřuj této poště, pak dostaneš zpět, co jí dáš. - Já radím ti, co ku prospěchu a vedu cestou bezpečnou. To vše děje se a beze spěchu, vždy v pravý čas, až na konečnou. - Vyléčím tě z pochybností a potřebné dodám síly. Ty věren buď svých ctností a nepolevuj ve své píli. - Přepásej pevně bedra svá a vyřiď, co jsem ti přikázal. Toť jasná je moje výzva, cožpak víru ti někdo vzal? - Odpovím ti v čase přízně, neboť všechno má svůj čas. Jako obilí klas a jeho žně, životem zraje každý z vás. - Nezapomeň človíčku na mě, vždyť já jsem stále s tebou. V zastoupení tu nikdo za mě, cestou, nikoli nejasnou kletbou. - Má duše to takto pociťuje, byť v proměnách úzkostlivých. Nechť kdokoli pikle svoje kuje, odpovědí mých pevných i tklivých. - 
|