Moje architektura

Místo

Kam se kdo hodí,

tam i koření.

A také plodí,

svá prozření.

Kam však nehodí,

pouhé volání.

Sám na své lodi,

či holé pláni.

To vždy pozná tam,

kde se nalézá.

Kde je spíš pro klam,

a míra vlezlá.

Nic tu ideál,

pro půdu setí.

Jak tak jít i dál,

z té, ke své spleti.

Silný nepadá,

v stoj se opírá.

Marná návnada,

drží jej víra.

Život krás

Byť vždy plný zármutku,

a nesplněných přání.

Také však dobrých skutků,

těch cenných, bez ustání.

Dává touhu i víru,

s moudrostí sobě vlastní.

Proměřuje na míru,

spravedlivě, beze lsti.

Volí cestu, její směr,

váží cenu osudu.

Darů všech těchto poměr,

tak zúrodňuje půdu.

Život krás, to je ten v nás,

se svým podobenstvím.

Někdy hůře, jindy snáz,

bojuje o prvenství.

Pohled

Ten vnější a vnitřní z duše,

pátrající po poruše.

Dohledává, porovnává,

kde tu pro něj možnost práva.

Co pro oči, také duši,

a co jim společně sluší.

Pohledy vždy hodnotící,

ty pravdivé i ty snící.

Však dohledat je v člověku,

tak i nedočkat se vděku.

Kdy v klam se oko zahledí,

v tanci, jak na náledí.

Etudka

Slovo ke slovu a známe větu.

Pak, větu k větě a jsou i v květu.

Nyní, co chceme víc sdělit dále?

Takto nic, jen zahrát si nedbale.

Na veršovánku na deset slabik,

jak to cvičení pro slovní návyk.

A již se tu rodí další sloka,

která se s první i snadno stlouká.

Básnička, sice jen tak kratičká,

vždyť myšlenka, spíše jako hříčka.

A tak slovo ke slovu, co zdá se,

v tichosti, nebo též v polohlase.

Ta tam

Jako pára,

v niž se mění voda.

Jako voda,

v niž se mění led.

Jako led,

i vzpomínka stará.

Paměť selhává,

co bylo žhnoucí.

Více i lhavá,

mlhou rostoucí.

V představě snové,

dějové verzi.

Zněním vždy nové,

avšak již ve rzi...

To slovo!

Jak málo jich pro báseň,

kde pak i jinak zdá se.

Myšlenky v jemné síti,

splétány hrubou nití.

Co vysloveno, tíží,

rány své si prohlíží.

Také se však podaří,

vytrhnout slovu lháři.

Ach ta básnivá slova,

jak z pustého ostrova.

Jazyk za to nemůže,

že trnitá je růže.

A co chtěl básník říci,

růže má i křivici.

Piš dál

A o čem?

Třeba o tom,

co ti je po tom.

A po čem?

Prolom,

co je teď.

A co je teď?

Já nevím,

ty píšeš,

své klišé.

Nyní,

kdekdo tě viní,

pokud vím.

Tak jim lži,

co rádi slyší.

Ale zas mě obviní!

Tak se víc snaž,

piš totiž,

co jim blíž,

a sebe smaž.

Hele ty, našeptávači,

omletý.

Ty jsi k pláči,

nech mé vzlety!

Každý píše,

svoje spíše.

A nechce to,

co prokleto.

Ty dvě

Kolik pravd se ozve v nás,

tolikrát zní jejich vzkaz.

Často se lží ve sporu,

i pro vstřícnou podporu.

Co obnažit, či jak skrýt,

s čím se utkat, s čím vyjít.

Souzněním i v rozporu,

hledajícím pokoru.

Průchodem tak životem,

v jemnosti nebo hrotem.

Obojí však vítězí,

když jedna v druhé vězí.

Tisíc a víc

Kam se jen rozhlédne,

tolik jich i spatří.

Něčím vždy ty vzhledné,

právem, jež jim patří.

To jsou věci v kleci,

vazbou v daném místě.

Pravdy své tu svědci,

tvářící se jistě.

Jejich barvy, tvary,

významy a funkce.

Nižší smysl pravý,

pro vyšší konstrukce.

Tisíce těch věcí,

které kolem vnímá.

Byť i mnohé třecí,

v součásti přijímá.

Přenes se do nebes

Odpoutej od země,

od tíhy těles.

Vzlétej i objevně,

by nevinil tě stres.

Objev,

objev se,

objev sebe,

návratem z nebe.

Přenes se do nebes,

odpoutej od země.

Nad ten, maškarní ples,

a pak snes i zpěvně.

Básnička

Jak z hedvábných nitek,

v síť utkaná jemnou.

Také z křehkých snítek,

souhrou tou vzájemnou.

Nechce se přít o nit,

jak snad si ušít šat.

Jen tak, být tu pro klid,

a žádný střet v něm hrát.

Ani o ty snítky,

byť v nich i jehlička.

Vplétané v ty nitky,

jak opěrná příčka.

Mít jen lehký dotek,

i svou mízou proudit.

Ten kvetoucí proutek,

taková chce tu bdít.

Sám

Sám v bílých zdech místnosti,

a v té vnější-okenní rám.

Za oknem tu hloub čtyř pater,

její kráter i předností.

Méně všeho, co v ulici,

čistší vzduch dechu přející.

A ta prohloubená země,

zjevně tak i něčím bližší.

Zahleděn v dálku na kopec,

kde les, louky, skály, skalky.

Též pár domků, malá obec,

a nad tím vším běh nestálý.

Bílá či temná oblaka,

jejich slabost, také síla.

Proměna si oko zláká,

zas pak modrá, zlatá směna.

Spíše létá, jako ptáci,

honí se při nich v oblacích.

Takto i svou báseň píše,

zadýchaný jen tu pro ni.

Až tam

V té skrýši všech skrýší,

kde znění bytí věrné.

Jež se od jiných liší,

ty pilíře opěrné.

Teplo, jak z nitra Země,

zahřívá tvoji duši.

Byť se rozhlíží ve tmě,

srdce tu pro ně buší.

Až tam, kde jsi jen ty sám,

ve své pravé podstatě.

Kde je tvoje já, ne klam,

a ve svém vlastním státě.

Křišťál

Čirý, průsvitně průhledný,

i s hranou, ostrými lomy.

Tak krystalicky důsledný,

jak směry paprsků lomí.

Protkaný též kresbou nitek,

mléčně někdy zakalený.

Ze skla, jakoby odlitek,

a pro svou křehkost vzdálený.

Samá jemnost, také tvrdost,

vyhraněnost kosých tvarů.

Ten minerál, přírodní skvost,

čistota z pozemských darů.

Uhlí

Černé, hnědé, dobývané,

ke spalování určené.

Z hloubek, mělce odkrývané,

jako zdroj tepla, cenné.

Avšak již překonávané,

výhodnějšími zdroji.

Málokde tu ještě zvané,

bývalé doly se hojí.

Uhlí ukryto pod zemí,

a ubývá o ně zájmu.

Roste na něm tráva, stromy,

ať odpočívá, přejme mu.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Jiristratil | Moje architektura