-

Místo

-

Kam se kdo hodí,

tam i koření.

A také plodí,

svá prozření.

-

Kam však nehodí,

pouhé volání.

Sám na své lodi,

či holé pláni.

-

To vždy pozná tam,

kde se nalézá.

Kde je spíš pro klam,

a míra vlezlá.

-

Nic tu ideál,

pro půdu setí.

Jak tak jít i dál,

z té, ke své spleti.

-

Silný nepadá,

v stoj se opírá.

Marná návnada,

drží jej víra.

-

Život krás

-

Byť vždy plný zármutku,

a nesplněných přání.

Také však dobrých skutků,

těch cenných, bez ustání.

-

Dává touhu i víru,

s moudrostí sobě vlastní.

Proměřuje na míru,

spravedlivě, beze lsti.

-

Volí cestu, její směr,

váží cenu osudu.

Darů všech těchto poměr,

tak zúrodňuje půdu.

-

Život krás, to je ten v nás,

se svým podobenstvím.

Někdy hůře, jindy snáz,

bojuje o prvenství.

-

-

V co se probudit,

a kam zahledět?

Pro co dál tu bdít,

i nové vědět?

-

Duší hloubavou,

tak zanícenou.

Vždy svou obavou,

o pravdu cennou.

-

Kam takto vkročit,

a nenechat zmást?

Kde, se otočit,

 a obejít past?

-

Vodítkem srdce,

vede ta cesta.

Kde bije prudce,

jedna i ze sta.

-

Pohledem přímým,

z toho, čím žije.

Tím svým upřímným,

jímž se neskryje.

-

-

Pohled

-

Ten vnější a vnitřní z duše,

pátrající po poruše.

Dohledává, porovnává,

kde tu pro něj možnost práva.

-

Co pro oči, také duši,

a co jim společně sluší.

Pohledy vždy hodnotící,

ty pravdivé i ty snící.

-

Však dohledat je v člověku,

tak i nedočkat se vděku.

Kdy v klam se oko zahledí,

v tanci, jak na náledí.

-

Etudka

-

Slovo ke slovu a známe větu.

Pak, větu k větě a jsou i v květu.

Nyní, co chceme víc sdělit dále?

Takto nic, jen zahrát si nedbale.

-

Na veršovánku na deset slabik,

jak to cvičení pro slovní návyk.

A již se tu rodí další sloka,

která se s první i snadno stlouká.

-

Básnička, sice jen tak kratičká,

vždyť myšlenka, spíše jako hříčka.

A tak slovo ke slovu, co zdá se,

v tichosti, nebo též v polohlase.

-

-

Ta tam

-

Jako pára,

v niž se mění voda.

Jako voda,

v niž se mění led.

Jako led,

i vzpomínka stará.

-

Paměť selhává,

co bylo žhnoucí.

Více i lhavá,

mlhou rostoucí.

-

V představě snové,

dějové verzi.

Zněním vždy nové,

avšak již ve rzi...

-

To slovo!

-

Jak málo jich pro báseň,

kde pak i jinak zdá se.

-

Myšlenky v jemné síti,

splétány hrubou nití.

-

Co vysloveno, tíží,

rány své si prohlíží.

-

Také se však podaří,

vytrhnout slovu lháři.

-

Ach ta básnivá slova,

jak z pustého ostrova.

-

Jazyk za to nemůže,

že trnitá je růže.

-

A co chtěl básník říci,

růže má i křivici.

-

-

-

Tvář

-

Jak těžké je vejít k sobě,

a vyhledat se v seznamu.

V té své abecedě klamů,

smíchané až k nepodobě.

-

To vše, ale patří k tváři,

k souřadnicím jejích podob.

Od základů do těch ozdob,

kde výrazem se přetváří.

-

Jako i ten, větvený strom,

co společnou saje mízu.

K výhře, prohře či v remízu,

také pro konečný zlom.

-

Ta tvář, jež i pravdou klamem,

a klamem svou pravdou.

Někdy hrou, jako návnadou,

stále v tom zadání samém.

-

-

Piš dál

-

A o čem?

Třeba o tom,

co ti je po tom.

A po čem?

-

Prolom,

co je teď.

A co je teď?

Já nevím,

ty píšeš,

své klišé.

-

Nyní,

kdekdo tě viní,

pokud vím.

Tak jim lži,

co rádi slyší.

-

Ale zas mě obviní!

-

Tak se víc snaž,

piš totiž,

co jim blíž,

a sebe smaž.

-

Hele ty, našeptávači,

omletý.

Ty jsi k pláči,

nech mé vzlety!

-

Každý píše,

svoje spíše.

A nechce to,

co prokleto.

-

Ty dvě

-

Kolik pravd se ozve v nás,

tolikrát zní jejich vzkaz.

Často se lží ve sporu,

i pro vstřícnou podporu.

-

Co obnažit, či jak skrýt,

s čím se utkat, s čím vyjít.

Souzněním i v rozporu,

hledajícím pokoru.

-

Průchodem tak životem,

v jemnosti nebo hrotem.

Obojí však vítězí,

když jedna v druhé vězí.

-

-

Tisíc a víc

-

Kam se jen rozhlédne,

tolik jich i spatří.

Něčím vždy ty vzhledné,

právem, jež jim patří.

-

To jsou věci v kleci,

vazbou v daném místě.

Pravdy své tu svědci,

tvářící se jistě.

-

Jejich barvy, tvary,

významy a funkce.

Nižší smysl pravý,

pro vyšší konstrukce.

-

Tisíce těch věcí,

které kolem vnímá.

Byť i mnohé třecí,

v součásti přijímá.

-

Přenes se do nebes

-

Odpoutej od země,

od tíhy těles.

Vzlétej i objevně,

by nevinil tě stres.

Objev,

objev se,

objev sebe,

návratem z nebe.

-

Přenes se do nebes,

odpoutej od země.

Nad ten, maškarní ples,

a pak snes i zpěvně.

-

-

Básnička

-

Jak z hedvábných nitek,

v síť utkaná jemnou.

Také z křehkých snítek,

souhrou tou vzájemnou.

-

Nechce se přít o nit,

jak snad si ušít šat.

Jen tak, být tu pro klid,

a žádný střet v něm hrát.

-

Ani o ty snítky,

byť v nich i jehlička.

Vplétané v ty nitky,

jak opěrná příčka.

-

Mít jen lehký dotek,

i svou mízou proudit.

Ten kvetoucí proutek,

taková chce tu bdít.

-

Sám

-

Sám v bílých zdech místnosti,

a v té vnější-okenní rám.

Za oknem tu hloub čtyř pater,

její kráter i předností.

-

Méně všeho, co v ulici,

čistší vzduch dechu přející.

A ta prohloubená země,

zjevně tak i něčím bližší.

-

Zahleděn v dálku na kopec,

kde les, louky, skály, skalky.

Též pár domků, malá obec,

a nad tím vším běh nestálý.

-

Bílá či temná oblaka,

jejich slabost, také síla.

Proměna si oko zláká,

zas pak modrá, zlatá směna.

-

Spíše létá, jako ptáci,

honí se při nich v oblacích.

Takto i svou báseň píše,

zadýchaný jen tu pro ni.

-

Až tam

-

V té skrýši všech skrýší,

kde znění bytí věrné.

Jež se od jiných liší,

ty pilíře opěrné.

-

Teplo, jak z nitra Země,

zahřívá tvoji duši.

Byť se rozhlíží ve tmě,

srdce tu pro ně buší.

-

Až tam, kde jsi jen ty sám,

ve své pravé podstatě.

Kde je tvoje já, ne klam,

a ve svém vlastním státě.

-

-

Křišťál

-

Čirý, průsvitně průhledný,

i s hranou, ostrými lomy.

Tak krystalicky důsledný,

jak směry paprsků lomí.

-

Protkaný též kresbou nitek,

 mléčně někdy zakalený.

Ze skla, jakoby odlitek,

a pro svou křehkost vzdálený.

-

Samá jemnost, také tvrdost,

vyhraněnost kosých tvarů.

Ten minerál, přírodní skvost,

čistota z pozemských darů.

-

Uhlí

-

Černé, hnědé, dobývané,

ke spalování určené.

Z hloubek, mělce odkrývané,

jako zdroj tepla, cenné.

-

Avšak již překonávané,

výhodnějšími zdroji.

Málokde tu ještě zvané,

bývalé doly se hojí.

-

Uhlí ukryto pod zemí,

a ubývá o ně zájmu.

Roste na něm tráva, stromy,

ať odpočívá, přejme mu.

-

-

Odkrývá se i zamaskuje,

maskuje a zas odkryje.

Prohledává,

znění práva.

Zařadí se,

i půdu zryje.

-

Trnem v oku,

splavným tokem.

Pánem-otrokem,

těch všech svých kroků.

-

Bořitel i stavitel,

dělitel-sjednotitel.

Hledá změnu krásy,

projev mnohohlasý.

-

Tóny zpěvů souzvuků,

podávajících ruku.

Také ty méně zvučné,

nebo spíše výlučné.

-

Jistoty žádné není,

život vždy plný tlaků.

Propadá svodům lpění,

v souznění, jak atakům.

-