-

Co z toho

-

Ten milý pohled

a jeho ohled,

v němž vždy taje led.

-

I milý úsměv,

tam ten ze snu zjev,

jímž se ztlumí hněv.

-

A vlídné slovo,

nocí dnem touho,

jen sen, hotovo.

-

Při ranní kávě

-

Tak, abys věděl...

Ale já to vím.

Nic nevíš!

Chceš mi snad vyznat lásku?

To ne, ale...

Tak vidíš, že to vím.

Nech mě domluvit!

To je pořád dokola.

Protože jsi nic...

Ale pochopil.

Naše láska...

Je otázka.

No právě!

-

Na čí stojí straně

-

Svým způsobem na všech,

byť i okamžikem myšlenky,

na níž led jen tenký,

jako pouhý nádech.

-

S převahou tím směrem,

kde v síle měrné, mnoho stěnné,

trpí touhou ctěné,

jemuž´hledím´věren.

-

Na čí stojí straně,

na té své pevné a všesměrné,

opěrné, ne směnné,

na spojích i v hraně.

-

-

Máj

-

Byl pozdní večer - první máj -

večerní máj - byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

kvetoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

-

Máj

(vlastní inspirace)

-

Slunce ke spánku se klonilo,

v oblacích kouzel a červánků.

Byl první máj, večer snů, plánků,

kdy již i o lásce vše snilo.

-

Hrdlička, slavík zpěvem touhy,

ve vonném háji, v květech stromů.

Voláním svým po sletech domů,

máj tak vítal jménem mnohý.

-

I v bolu pláč tu slyšen tichý,

kde jezera šum, v křovích stinných.

Z jakých vidin, poví, že z vinných,

pro sen lásky, ztišen hříchy.

-

-

Báseň bez rýmů?

-

To je tělo bez kostýmu,

jen tak ve svém spodním prádle,

ještě k tomu spíše zvadlé

či zahalené do dýmu.

-

Vzletem se dvoří nahotě

a srovnává i hodností,

s básní psanou k plodnosti,

nahodilým střetem v notě.

-

Co je báseň bez rýmů,

jak zdá se?

Jako tělo bez kostýmu,

ve své nahé mase.

-

Mráček...

-

...si letí oblohou,

jedním směrem bez otáček.

Za ním druhý, řazen třetí,

ne však spletí s dohodou,

jako vláček.

-

V barvám bílých, stopou šedých,

v proměnných těch hravých tvarech.

Po chvíli své, z mráčků milých,

kapkami i pokoušených,

modravý té správy nádech.

-

-

Ustát

-

zůstat, ne stát,

jen ne ustat

a sen si zdát,

ten nespat.

-

Vklad je uznat

den ve zkrat,

znát i poklad.

-

Rozdávat,

zase se smát,

hrát o mat či pat

a nevzdávat.

-

Tam kamsi

-

Adresa na velká nebesa,

tam, odkud to všechno pochází.

Za světa malého tělesa,

kde svým vývojem i prochází.

-

Rodí se, tvoří, pak zaniká,

splní tak úkol a odchází.

Někdy též v tichu bomba tiká,

vzniká panika, původ kazí.

-

Jak však adresa tam kamsi zní,

jež v seznamu tu nikde k mání.

Na zemi prosí, kdo o ní sní,

vizí své touhy, jako zdání.

-

A přece cítit její dotek,

jímž vše řídí i vede mocí.

Nahlíží vždy v každý koutek,

ve věcech zdraví či nemocí.

-

Rozdává, bere, pravdu učí,

v milosti, trestu, vyšší mírou.

Za skutky ty si také ručí,

v nouzi i obdaruje vírou.

-

-

-

Pouze

-

Psát také stroze o své touze,

pohled zbožný, jak i možný,

v této znělé poloze.

-

Krok za krokem, rok za rokem

a snů ta přání v ústraní,

ve skutečnost hledě okem.

-

Však naděje má mnohé děje,

za nimiž to, co jen ty víš,

o co se tvá touha chvěje.

-

Krok...

-

...do světla, tvého světa,

zpoza té tmy v zázemí,

kde sen vadne či vzkvétá.

-

Nikdo ve svévoli neví,

co jak se stočí a den skončí,

přidá-li, z čeho i sleví.

-

Vkročí-li kam, zdali to klam,

jaká to volba, jež hloubá,

v níž je sen tvůj jen sám.

-

Na skok

-

Tam i jinde, nebo sem tam

jen tak být,

jak co vlídné

a dále pak snít svůj náskok.

-

Byť nevidět na krok,

živou vodu pít

a vírou svou se chopit.

-

-

Tu i tam

-

Válejí se mlhy, v kopci naproti,

časně z rána, chladem deštivé noci.

Do toho tu zpěv pěnice horoucí,

jež svůj ostrý hlas vždy brzy zkrotí.

-

Po chvíli se opět déšť v silný spouští,

pak ustává a zpěv zde střídá s kosím.

Také rehek skřípe či hřivnáč "prosí",

ty domky v kopci, bez mlžného houští.

-

Oblaka řídnou, slunce jimi svítí,

po dešti vzlet, proto i radost ptačí.

Malé obláčky se stále dost mračí,

a tou vláhou též, vše tu míří k bytí.

-

Zázračný lék

-

Z horkého čaje stoupá pára,

jímž zapíjím svůj česnek ranní.

Tak odvěká zní pravda stará,

jak účinně i zdraví chrání.

-

Jeden až tři stroužky denně,

pro zaručené výsledky.

Pocit svěžesti a nicméně

malých zázraků jsme svědky.

-

Na co jen česnek působí?

Na tlak, dech či imunitu,

srdce, cévy, útroby,

opředen i klamem mýtů.

-

-

Jak jsi starý, zelený,

v poli tísněn změněný.

Datel černý pláče,

vidí-li oráče.

-

Dosednuv jen na strom,

v kmen i střílí o tom!

Ťááá...ťááá...ťááá...

píseň naříkavá.

Kli, kli, kli, kli, kli, kli,

na to nejsme zvyklí!

-

Odlétá pak vedle v les,

kde svou opakuje směs.

Klove, buší do stromu,

jak nerozumí tomu.

-

A zase zpívá, pláče,

vždyť vyvést chce své ptáče.

Zná pohled v širé pole

i s oráčem tam dole.

------------------------

-

Peto negro

Dryocopus martius (Datel černý)

Wikimedia Creative Commons

autor foto: Bene Riobó

licence 4.0, mezinárodní (CC BY-SA 4.0)

-

-

Letní

-

Běda tomu,

kde síla hledá.

Běda tomu,

kdo spílá hromu,

blesku do stromu,

a zlomit se nedá.

-

Chvála tomu,

co léčí, zvedá.

Chvála tomu,

kdo vděčí hromu

i blesku zlomu,

avšak sám se nedá.

-

Ta tvá

-

Přičíst, nebo odečíst,

přidat snad či ubrat list,

tím si není nikdy jist.

-

Co je to ta neznámá,

tvá nejistota samá,

pravda a její fáma.

-

Větev se svými listy

i samotná jen místy,

v rozponu, v tlaku písty.

-

Chce být také kvetoucí,

k plodu silnou, vedoucí,

mocí ve dne, snem v noci.

-

-

Mini max

-

Včera.

Co včera?

Zvečera.

Co včera zvečera?

Do šera.

-

Dnes

-

Co dnes?

Den odnes.

Co dnes den odnes?

Směs.

-

Zítra

-

Co zítra?

Z jitra.

Co zítra z jitra?

den vítá.

-

Báseň

-

Znění slov

a jejich chov.

Základ, zdění, krov

dle osnov,

v dění strof.

-

Jako ostrov,

báseň a sen

tepe do stěn,

pro svůj lov.

-

Zůstat svůj

-

Daným slovem

jím i sbohem

stůj co stůj.

-

Krokem za svým

okem jasným

vzdát se básním

bože můj.

-

-

A jak si sám prozpěvuje,

tam, kdesi v koruně stromu.

-

Ba ne, to je´ta´pěnice,

co si tak troufá velice.

-

Ze stromu se odstěhuje

i zahanbí kosa k tomu.

-

Tak silný má on (ona) hlas,

ta pěnice černohlavá.

-

To jen však její sameček,

samičku láká v páreček.

-

Ostrý a flétnový má jas,

do dáli zní jeho zpráva.

---------------------------

-

Sylvia atricapilla (Pěnice černohlavá)

autor foto: Tony Smith

Wikimedia Creative Commons

2.0 Generic (CC BY 2.0)

-