-

Květný sad

-

si zdát

i svázat

v lad větný.

-

Vzletný klad

nazvat

a znát

ze tmy.

-

Hvězdných dat

si přát,

rad

zvěstných.

-

Se sny spát

a zvát

své

bezelstný.

------------

Útržky

-

Ty akční svršky z duše naší,

z povrchové snůšky,

se jednoduše krášlí s mašlí,

jednou zdobí či hyzdí,

jak své skloubí i čistí

a v poruchové jistí.

-

Svědomí.

-

Co vnímá, duši naši snoubí

z hloubi dvou vědomí,

se však lomí, snímá stíny

a tmou s nimi i tlak viny.

---------------------------

Básníkova

-

Tichá voda břehy mele

a ta prudká strhává...

-

...čte si tiše, co v ní píše.

-

Co to zase meleš z ticha,

ozve se zprudka pleticha.

-

Pýcha něhy hlodá cele...

-

...jak si dál ta slova hravá,

smlouvá v práva i v nich klišé.

-

Zve své směle, z nouze stroze,

proto zdá se, nával spíše.

Tak zní zpráva, k básni nová.

-

-

Já Al

-

Přečtu vám,

zhudebním,

báseň i zahraji.

-

Řeč tu znám,

hru zjemním,

kázeň,

jak v ráji

a tak dál.

-

Jak dál z duše

-

Napnout sval,

ten nával, co zmůže,

by jednoduše ji rozehrál.

-

A v touze dal

hnout vjemu se ctí,

zde jen stroze,

ne svému ve lsti.

-

Let

-

Zdá se vám,

že ten svět

je již

příliš

vědecký

a ten lidský v něm

spíše jen,

jako dětský?

-

Věda se nedá,

hledá více,

ne hranice.

-

A člověk

na to lék

své stálice.

-

-

Z dáli zas ten hrdliččin hlas,

zve teskný, touhy volání.

Čím, čím, zní vrabčí hrdý čin,

zdali jen radši toulání?

-

I mnohý kosí zpěv se skví,

do něhož svou rehek skřípe.

Spíše sípe, čeho se zřek,

tiše hněv trousí, nehezky.

-

A pěnkava svých rad dává,

cvrčí, ne z not, a pak mlčí.

Ta těkavá, tak hádavá,

jak smích ten klenot trčí.

-

Vpád do toho i pěnice,

své prozpěvuje velice.

Pro koho v lad píseň tu je,

komu přízeň projevuje,

ze stromu tónů směsice?

-

-

Ostrůvek

-

Senzitivní den prožít

nejen sen intimní klid.

O dar slůvek z něj toužit

pro tvar vně dej ostrůvek.

-

Dát mu hnouti i pouti

ve směru snu si plouti.

Vzpěru umu cit proti

prosít sumu pokradmu.

-

Pře

-

Jak se vyhnout slovům,

jež si pletou rozum,

jak i také citům,

jež se vnadí hitům?

-

Dát jim splynout v nemoc,

střež své, radí tvé moc.

Tlaky znakem, větou,

um při zradí vzletnou.

-

Čeho se bojí

-

Toho, co neustojí v boji

prohrou svojí.

-

Pleticha, ta intrika ticha

se touhou strojí.

-

Taktika, tak si říká v kroji

dvouhrou, trojí.

-

Jak i čas tiká, zas podniká

s dohrou rolí.

-

-

Rozum a cit

-

Rozum skýtá míru

rokům sčítá výhru

cit přidá i dvouhru

střídá-li si dohru

a vírou pospolu

silou tlak do sporů.

-

I to tvé nej

-

Co se zdálo

bylo málo

jen takt hrálo

a lákalo.

-

I to nej nej

tmou sen hřálo

v dílo zvalo

hrou se smálo

den si hledej.

-

Prach z něj zvedej

v práh své zadej

na tlak však dbej

a tak hřej vztah.

-

-

Vždyť já i ty,

každý jiné patříme vodě.

Není tu dáno nám, žíti ve shodě.

A také po jiné, byť téže chodíme zemi.

Já jinak věci vidím, a o nich zdává se mi.

Spím či bdím, přemýšlím, se slůvky si hraji.

Vznáším se, lehkostí i tíží, v žitém svém kraji.

Kam oko dohlédne a cit můj docítí, živou básní,

tam já v radosti, zpívám si a vše mi tak zkrásní.

Daleká je i cesta má, spletitá, plná zrady a bolu.

Země je kulatá, na ní pohyb snů nahoru a dolů.

Vše tu k zemi padá, tíhou svou, od pólu k pólu.

Vstáváme, podud se nevzdáme, a v ruce kříž.

Ve svém vzdoru, prorážíme tak pouta mříž.

Ty jdeš ale jinou cestou, v životní pouti.

A také i jinak tvoje srdce se rmoutí.

Každý roli své patříme a shodě,

také příhodě či náhodě.

Vždy já, i ty.

-

(18.1.2020, upraveno 18.5.2024)

-

Roční

-

Jaro léto podzim zima

starou větou prosím klima.

-

Jaro se plete

léto i smete

podzim pohrozí

zima hrou nouzí.

-

Jaro léto podzim zima

zradou vzlétnou bozi z mlýna.

-

V poli tiká

-

politika

v boji vzniká

podniká

vyniká

i vzlyká

-

dotýká se

potýká

proniká

a polyká

-

ta panika

-

své uniká

tichá etika

pleticha

i

poliklinika

pro viníka

či nika

hrobníka

-

-

Éterické

-

Slůvko jen tak do větru

znak pro větu o vzletu

sen pták i jak olůvko.

-

Zazní, avšak pak to tam

ten tlak, zpětnou větou klam

takto se pletou v kázni.

-

Lidské slovo popletů

s plochou dráhou doletu

prohrou, snahou etické.

-

Vina

-

Skrýše viny do čistoty

kde žádné dané jistoty

spíše činy zrádné plané.

-

Zvuky

-

Zvuky tóny a šramoty

ve snění hudby samoty

shluky ony zněním sudby.

-

Světlo

-

Odraz světla od temnoty

ve svitu tvarů dle hmoty

obraz světa mýtů darů.

-

-

Rád bych

-

Kdybych...

Co bys rád

jak jsi slíbil

kdysi mlád?

To snad

kdy snil si

i byl tak nad.

-

Dal bych

-

Kdybych...

Co bys dal

jak jsi slíbil

kdysi i dbal

toho rád

a pak zbyl si

touhou zrad?

--------------

Dilema

-

Proč jsi stále tak upjatý,

odvaž se a buď jak svatý.

-

Ano, volit z těchto dvou cest,

co je pro nás výhodnější:

-

Zdali jen zas zůstat vnější,

nebo se nechat rozvést.

--------------------------

Kdo jsme my lidé

-

snem v písni

to naše zázemí vlídné

kde plaše zní

co zdá se mi?

-

Hrou touto zve

i tísní v ní

dnem s nocí

v moci proměny

své odměny?

-

Pouto o štěstí

podél zdí.

Ti, kteří se lstí

pro ctnosti

neřestí měří

touhou cti.

-

(větší či menší pokrytci)

-

V říši změn

-

Píši pro sebe i do nebe

a oddáš-li se, také tobě,

který znakem krášlí v sobě

to, co povznáší.

-

Píši příběh i o zdech v lidech,

o tíži zemské, jež vše sníží,

směry v prohry, v pouhý povzdech,

nejen steskem,

-

kde též zve hezké.

-

V říši, v níž se hlučné ztiší

básní, ve společné radosti

stručně, v horečné žádosti,

jíž se zasní ten,

jenž vjem vlastní.

-

Básně číst

-

Nevím, nejsem si ničím jist

číst list,

svým lesem s jehličím.

-

Cizí líčí vlastní pasti,

vizí vzpříčí básní části.

-

Duší zruší, co tvé slouží,

odtuší to ploutve v louži.

-

Slevím v přízni, zpřísním tísní,

tím, čím básně vyzní jasně.

-