-

Naproti nám tu kvete javor,

celý v chomáčcích - žlutých květů.

Svátečním svým se chlubí šatem,

listem až po něm, ne ve střetu.

-

Pastvou včelám, ze zimních závor,

na nektaru a pylu zlatém.

Z větvoví slyšet i pěnici,

tu zpěvnou, zvučnou směsici.

-

Tak v typickém času dubnovém,

ještě zimně, předjarně jarním.

Již s radostí přírodních námluv,

v boji smělém, takto parádním.

-

Každým rokem ve zrodu novém,

dle výše daného řádu smluv.

S obdivem my řídíme se jím,

okouzleni i jeho spěním.

-

(rýmy: ABCB - ACDD)

-

Wikimedia Commons, Ahorn bluehend, autor

Welleschik, licence 3.0 Unported (CCBY-SA3.0)

-

-

Obranná i ta útočná,

ve sporech kladů - záporů.

Vahou svou úhybná točna,

ústupná, se silou vzdoru.

-

V té či oné roli dané,

cenou míry rovnováhy.

Kde nitky, k sobě spřádané,

výsledek pak tvoří drahý.

-

Ta strategie života,

těch hledajících se hodnot.

Jak i rozladěná nota,

a útrpný, spásný porod.

-

-

Spornému

-

Kdo, komu, proč a jak,

projeví i atak,

byť, jen jako náznak.

-

Kdo?

Značen

do-

tlačen.

-

Komu,

v moci

dojmů

emocí?

-

Proč?

Sám

otoč

klam.

-

Jak?

Přidat

znak

a vídat.

-

Stopy života

-

Mnoho ran a po nich jizev,

dopadů i hraných bitev.

Pro něž sémě stále vzchází,

přímou volbou sebe razí.

-

Rozrůstá se, máli z čeho,

toho svého určeného.

Stonek sílí, tlak jej křiví,

jak z mnohých stran jasnozřivý.

-

Ohýbá se a zas rovná,

i varování výslovná!

Prochází vším tím dějištěm,

hercem, divákem hlediště.

-

S otazníky, vykřičníky,

se zániky pro své vzniky.

Mnoho ran a po nich jizev,

vyhraných, prohraných bitev.

-

Soumrak

-

Oblak,

pták...

-

Znak,

maják...

-

Atak,

vrak...

-

Voják,

tank...

-

Padák,

vabank...

-

Zrak,

mrak...

-

-

Kam kráčíš, vyslanče,

a kým ty jsi vyslán?

Za svým štěstím spáče,

bdělostí vysáván.

-

Hlasem z hloubi nitra,

ze sídla poradce.

Jenž jen v nouzi vítá,

a poradí krátce.

-

Člověk dnem zahalen,

přemírou významů.

Kde tu se svým málem,

ztrácí víru samu.

-

Co vše již doléhá,

na duši znavenou.

K spánku jež uléhá,

se snovou záměnou.

-

-

-

Pohled oknem

-

Ten tovární kouř naproti,

bílá, vypouštěná pára.

Sotva mladá, již i stará,

rozpouští se, vzduchem potí.

-

Rozlévan(ý)á všemi směry,

v proměnách hry pomíjení.

Jak prchlivé, to stínění,

kde nelze změřit rozměry.

-

Citlivý na proudy vzduchu,

v něž posléze pak přechází.

S čím zachází, tím i schází,

jako v dramatu bez vzruchu.

-

Symbolem všeho, ničeho,

zrozením plné prázdnoty.

a hodnotou bez hodnoty,

záměru vždy ničeného.

-

Alela

-

I ta malá maličká,

svou roličku si hýčká.

Netřeba jí psáti víc,

a v rub pozměnit líc.

-

V letu

-

Plachý, jak pampelišky chmýr,

jen zafouká, hned odlétá.

A točí s ním ve větru vír,

po mnohá ta dlouhá léta.

-

Nebo také jako motýl,

sedne, saje, zas pak vzlétá.

Z květů přenáší plodný pyl,

i sám, jak ony odkvétá.

-

Oheň života

-

Ty jiskérky pro plamínky,

zažehnou nechtě i požár.

Podnět stačí jen malinký,

jedno slůvko, nebo jich pár.

-

Někdy se oheň rozhoří,

souhrou daných okolností.

A mnohého pak poboří,

čeho všeho se tak zprostí.

-

Ta jiskérka a plamínek,

života toho našeho.

Křesaný kámen o kamínek,

hořící svíčka, zhášeno.

-

-

Ulice

-

Auta v obou směrech valící se,

jako řeka, chodci na přechodech,

klidné kdysi - tvářící se cize,

ulice, jen o víkendu oddech.

-

Přeplněná parkoviště,

auta i také přes chodník.

Živé a mrtvé jeviště,

sem tam obchůdek a podnik.

-

Lidé s mobilem před sebou,

nevidoucí, neslyšící.

Kráčející se svou kletbou,

volající si, píšící.

-

A ti kluci v ulici,

klukoviny tropící.

To, co u nohou bouchne,

není pro ucho, to ne.

-

Také pejsci si značící,

každý roh každého domu.

Není-li tu sokl mycí,

ošklivé i mapy k tomu.

-

Národností tu již mnoho,

téměř z celičkého světa.

Promíšení všeho toho,

tovární kouř k nebi vzlétá.

-

Podpis básní

-

Každý má svůj vlastnoruční podpis,

stopu, jež jej charakterizuje.

Právu identitu avizuje,

to své vlastní stvrzení pro úpis.

-

Může se však i podepsat básní,

pokud ta jeho vyzněním bude.

Tou pečetí, bytostním osudem,

pro niž se tak oškliví či krásní.

-

-

Básníkova pře

-

Odnětí práva na pravdu,

v zajetí sil služby pro lež.

Kam, jen ty sám sebe pozveš,

kladou ti pasti, návnadu.

-

Nemohou tvé štíty uznat,

neb se liší od všech jejich.

Vydobyté v četných dějích,

jež v bojích jsi musel ustát.

-

Srovnáním se zněním mnohých,

jak správně i své básně psát.

Vždyť ty jsi jiný adresát,

prost, těch pouček strohých.

-

Dech a výdech

-

Právo na první dech a pláč,

v symbolickém předurčení,

života, v němž i platí zač,

pro celou dobu učení.

-

Zní to jako jeho zákon,

k nabývání moudrosti.

Daný při zrodu, až po skon,

kdy pláče výdech zprostí.

-

Snovka

-

Já zpotil jsem se ve snu,

pod snem tím však neklesnu.

Dále ani nehlesnu,

osuším se, zas usnu.

-

-

Píši si...

-

...co mě napadne,

co zdá se mi být nápadné.

I o tom, co jen tak pro mne,

v drobnosti, vstřícné skromné.

-

Píši rád si svobodně,

z duše skryta i ozdobně.

Pro pomíjivost věčnou,

a trvanlivost nevděčnou.

-

V básních

-

O ženách, květinách, slunci,

měsíci, nebo o hvězdách,

štěstí, o lásce - silný vztah.

-

Zář planoucí či hasnoucí,

i ve snových ozvěnách.

-

Kolik básní již tak psáno,

a z těchto támat čerpáno.

-

Stále podnětných a vzletných,

v rozmanitých spojích větných.

---

Co takhle jehla domácí,

ta, co zašívá a bodne.

Také dá vždy velkou práci,

provléci nit, v šití vhodné.

-

V soustředění trpělivém,

s dovedností a zručností.

Do krve též bodne vlivem,

usměrnění v nutnosti.

-

Předsevzetí

-

Večer světlo zhasíná,

než den k spánku ulehne.

Z dějů snů pak probudí,

kapitola - zas jiná.

-

Ráno vždy k nebi vzhlédne,

přemýšlí i o těch snech,

o uplynulých dnech,

co uspěje, co zostudí.

-

Klesá či povznáší se,

plánem cíle dnů dalších.

Nerozhodně, přednostně,

výběrem velkoryse.

-

Ve znění pravd, lží našich,

klade si i za úkol,

větších ohledů vůkol,

předsevzetím ctnostně.

-

(rýmy: ABCA - BDDC)

-

-

Spejbl poučuje Hurvínka:

-

Važ svá slova, synu!

A jak je mám vážit?

Ochutnej na jazyku, v součinnosti s ústřední nervovou soustavou.

Ale, když já mám na jazyku, jako v polepšovně!

No vidíš, musíš se proto polepšit.

Ale jak?

No, že zvážíš každé své slovo.

Ale já tam žádné nemám!

Máš, neboť jsi promluvil.

A už zase nemám.

Máš, zase jsi promluvil.

Tak já už jsem ticho, ale pořád tam mám, jak v polepšovně!

To proto, že pořád mluvíš, a nevážíš slova.

Tak já si otevřu koka kolu, taťuldo, cha, chá!

-

-

-

Z temna svit

-

Vidět neviděné,

slyšet neslyšené,

cítit necítěné,

i hmatat nehmotné.

-

Překonat zděděné,

to, mnohé smíšené,

přijímat nechtěné,

a ztlumit vše hřmotné.

-

Promluvit, nemluvit,

napsat i nenapsat.

Odhalit, zahalit,

v sílu se proměnit.

-

Uvidět z temna svit,

kde, jeho adresát?

A nechat jím zalít,

v drobné se rozměnit.

-

-

Záclonka

-

Přes okno jsouc zavěšená,

jak lehounká i ozdobná.

Vlněním, vánku podobná,

svou bílou krajkou vznešená.

-

Myšlenka, jako záclonka,

jež lehce se jen dotýká.

Jako s vánkem také stýká,

když síla její tenounká.

-

Může však být i vznešenou,

vděčností za ryzí ctnosti.

Se záclonkou v podobnosti,

přes okno tou svěšenou.

-